Z Vysočiny do tropů

Co je pravdy na tom, že jsi v této republice brán jako znalec na tropické lesnictví?

Nevím, jestli jsem brán jako znalec, ale mám určité zkušenosti a občas je zprostředkovávám na Mendlově univerzitě v Brně. Co mohu, to teď předávám těm, kteří o tropické lesnictví mají zájem. Přednáším asi čtyřikrát do roka, mezitím pomáhám kolegům. Zpracovávám různé podklady, ekonomické kalkulace, prezentace, výkresy pro technické záležitosti k patentům, - jde o aktivity kolem zalesňování a podpory pro zalesňování mimo ČR.

Dnes máš za sebou spoustu úspěšných projektů se zalesňováním v tropických oblastech, co se tehdy odehrálo na lesnickém veletrhu v Prachaticích?

Večer, když jsme popíjeli a bylo nám lépe než přes den, došlo na debatu, proč naše produkty nabízet jen v ČR, když je lze uplatnit třeba i v Latinské Americe. Zástupcům ministerstva, kteří se o toto téma zajímali, jsme nabídli, že zpracujeme analýzu možností, co můžeme udělat, a s čím se jako Češi můžeme prezentovat. Následně jsme v roce 1995 pro Equador připravili projekt. Ten se však nerealizoval. Jedním z důvodů byla právě probíhající válka s Peru.  V roce 1998 jsem byl pak znovu osloven a původní projekt oprášil. Nazvali jsme ho „Zalesňování And metodou Patrik“, a podali jej na ministerstvo zemědělství.

Projekt vyšel a dál?

Připravili jsme misi pro Equador a Chile, vycestovali tam, zjistili možnosti a navázali kontakty. Zástupci ministerstva obrany Equadoru projevovali zájem o zalesnění pohraničních oblastí s Peru. Taky jsme dodali celou technologickou sadu do výzkumného ústavu DINICE a na univerzitu do Ibarry. Šlo o výrobu sazenic nepůvodních dřevin, například borovic a eukalyptu.

Není to chyba zalesňovat nepůvodními dřevinami?

Byla to jejich volba. Je to celosvětový trend – rychle vydělat. Např. o eukalyptu se ví, že „vykrádá“ půdu o zbytky vláhy, že nevytváří příznivé porostní mikroklima. Takže pokud je vysazen na nevhodném stanovišti, může přispět k rozšíření polopouští. Na vlhkých stanovištích se ale dá pěstovat úspěšně.

Byl to tedy projekt i pro Chile?

Ano, v Chile jsme dodali výrobní technologii do školky v Chomadahue a na ostrov Juan Fernandez, který je známý jako ostrov Robinsona Crusoa. Na pevnině v Chile jsme přispěli k zalesnění ploch po rozsáhlém požáru na pomezí s Argentinou. Cesta na ostrov byla docela zajímavá. Pilot si po opuštění pevniny za Valparaisem četl noviny a zakryl nám výhled. Asi po hodině čtení usnul a letadélko letělo dál nad Pacifikem. Po čtyřech hodinách letu, kdy jsme byli obklopeni nekonečným oceánem, se před námi ostrov jako zázrakem zjevil. Kdo by čekal romantiku, ten se mýlí. Přistáli jsme na totálně zerodované půdě, vypadající jako měsíční krajina. Co nezničili lidé, to sežraly kozy, co nesežraly kozy, to dokončili přemnožení králíci. Robinson Crusoe by tam už asi nepřežil. Jeho jeskyně je totálně rozkopaná hledači pokladů.

Vaše projekty však pokračovaly dál…

Další projekt byl rozšířen do Kolumbie. V roce 2002 jsme při jedné z cest navštívili seminář v Bogotě. Tam jsme přítomné seznámili s naším návrhem, jak se zapojit do projektu financovaného z USA, jenž měl nastartovat likvidaci plantáží koky. Američané na něj uvolnili tři  miliardy dolarů. Před plným sálem jsem odprezentoval naši nabídku zahrnující i průzkum terénu atd., a po druhé prezentaci u soukromých firem naši nabídku kolumbijská strana akceptovala. Její zástupci pak navštívili ČR a dali jsme dohromady smlouvy. Šlo o vybudování lesnické školky, ze které se mělo zalesnit cca 3500 hektarů. Dotaci získala nábytkářská firma, exportující své výrobky do USA. Následovalo vybudování školky a zaškolení pracovníků. Školka od svého založení stále každoročně produkuje tři miliony krytokořenných sazenic. První výsadba proběhla v roce 2003 a nyní je tam už zalesněno sedm tisíc hektarů. Pro ilustraci, - u nás přirůstá na hektar lesa asi 3,5 až 4 m³ dřeva ročně, v tropických podmínkách  je možné počítat s přírůstem 28 až 40 m³.

Do Chile jste se vrátili znovu, co vás zde a poté v dalších zemích, čekalo za práci?

Souběžně s projektem v Kolumbii jsme vybudovali i školku pro jednu nadaci v Nikaragui. V Chile jsme v Patagonii zalesňovali v národním parku Tores del Paine. Školku jsme vybudovali v Puerto Natales. Další projekt, kterého jsme se zúčastnili, byl v Jemenu na ostrově Sokotra. Je to projekt, kde dlouhodobě působí pracovníci Mendelovy univerzity v Brně. Jedná se zde o záchranu dračince, který roste pouze zde. Jeho obnova je  kompletně devastována kozami. Oslovila nás i organizace „Člověk v tísni“, abychom jim pomohli při zalesňování těžce zerodovaných oblastí v Etiopii v okolí jezera Awassa. V roce 2006 jsme pak pro Lesy ČR koncipovali lesnický pilotní projekt na zakoupeném pozemku v Nikaragui..

To už jsi uměl španělsky?

Impulsem pro naučení jazyka pro mě byla skutečnost, že budeme budovat školku v Kolumbii, pro komerční využití lesa. Částečně jsem se naučil odposlechem a částečně jako samouk. Dá se říci, že španělsky jsem se naučil na záchodě. Využíval jsem každých pět minut strávených na záchodě k opakování lekcí. Takže denně to dalo asi 20 minut v bdělém stavu, protože večer bych u čtení usínal.

 Co bylo spojeno s projektem v Nikaragui a jak velký je váš tým?

V Nicaragui jsme v roce 2006 nakoupili pozemky, - zhruba 200 ha. Nakoupili - tím myslím společnost H.F.C. a.s. z Hradce Králové. Jedná se o akciovku, kde je padesátiprocentním vlastníkem státní podnik Lesy ČR. Schválení projektu proběhlo jak ve vedení státních lesů, tak u druhého vlastníka, stavební firmy FATO, a. s.. Jedná se o teakovou plantáž obohacenou i dalšími cennými dřevinami, založenou na zanedbaných pastvinách. Počítá se ale také s původními dřevinami sekundárního lesa ve stržích. Nicaragua má za sebou občanskou válku. V jejím důsledku původní majitelé pozemků emigrovali do Severní Ameriky. Sandinovci pak vytvářeli na venkově družstva, ale to vedlo k postupné devastaci.  Dnes tam jsou už sedm let staré porosty teakového dřeva vysoké 8 - 12 m. Podařilo se nám také zprostředkovat spolupráci mezi univerzitami v Brně a Managui. Na této fince (farmě) je tedy od roku 2011 vytvořena i základna pro studenty z Mendlovy univerzity, kde se seznamují s tropickými podmínkami. Náš základní expertní tým je tříčlenný, semenáře a školkaře zastupuje Ing. Josef Cafourek, Ing. Martin Smola se zase věnuje analýzám terénu a prostorové struktuře lesa. Máme ještě spřátelené odborníky, kteří umějí španělsky, takže dohromady je nás asi osm.

Mohl bys nám přiblížit život na venkově v této velmi chudé zemi? Jak ty se tam cítíš?

Základní rozdíl je ten, že je tam celý rok teplo, což má obrovskou výhodu, že se nemusí vynakládat obrovské množství energie na přežití zimy. Oblíbeným pokrmem je jejich gallo pinto – rýže s fazolemi. To obohatí někdy sýrem, jindy vejci, zeleninou. Kolem domů jim pobíhají kuřata a prasátka. Pěstují kukuřici, banány, a tropické ovoce. Jedna kráva je schopna uživit rodinu. Jejich chudoba je hlavně v tom, že nemohou dát svým dětem vzdělání. Žijí v menším prostoru, než na jaký jsme schopni dosáhnout my. Přesto působí spokojeně. Ženy posedávají před domky, vyperou tři, čtyři trička, kalhoty, uvaří, povídají si a čiší z nich poklid.

Udělali jste v Nicaragui něco pro místní obyvatelstvo, kromě lesnictví?

Vybudovali jsme studnu a přivedli jim vodu. Postavili sprchy a záchody. Zavedli osvětlení, vše je poháněno ze solárních panelů, energetický ostrovní systém ve velmi nepřístupné oblasti. Díky nám se dostali k aktivitám, které předtím neznali a učí se. Slouží jim i naše základna k uspořádání osvětových přednášek.

Co říkají domorodci na vámi zavedené vymoženosti?

Oni to tak nevnímají. Nikdo nepřijde s chválou. Hodně si váží toho, že jsme jim přivedli vodu a dali práci.

Alena Hostašová