Úložiště Richard – místo, kam veřejnost nemůže

U vrátnice jsme vyfasovali dozimetr, vstupní kartu, helmu, plášť a speciální baterku. Správce Trhlík nám otvírá velká vrata do tunelu a naše skupinka po jednotlivcích vchází dovnitř. Před námi je dlouhá a poměrně úzká chodba vylitá celá betonem. „Když odtud utíkali Němci v roce 1945 tak to stihli odpálit, proto se to muselo znovu sanovat a vznikla tato chodba,“ vypráví správce.

Páteřní štola úložiště má 450 metrů. Samotné důlní dílo Richard má kolem 40 km. SÚRAO využívá pro ukládání odpadů asi 2 km.  Ve štole je celkem příjemně teplo, tedy zatím. Dostáváme se k první komoře a vidíme černé sudy popsané bílými nápisy. „Ke každému sudu se vystavuje ukládací list. Jsou tam veškeré údaje o náplni, informace o tom, kdo je původce a také kde je sud uložen  - vrstva a řada. Číslo 007 patří Řeži, písmeno U značí, že tam jsou umělé izotopy, je tam rok zpracování a také uvedena hmotnost,“ popisuje správce Trhlík a příbližuje se s měřidlem k černým sudům. „Podívejte se, jak to leze nahoru, přístroj zaznamenal 1,4 mikrosievertů.“

Úložiště je přísně hlídáno a sledováno. Na každý sud je daný limit v mikrosievertech, tedy hlídaná dávka ionizujícího záření.  Ze všech prvků, které jsou v Richardovi uloženy, má nejdelší čas rozpadu prvek Celsium.  Sud může vážit maximálně 600 kg. Pokud je odpad těžší, musí být rozdělen do více sudů. „Nesmí se tu ukládat plyny a kapaliny, pouze pevné odpady,“ vysvětluje správce Trhlík a dodává, že možností, jak uložit kapalinu je její přimíchání do betonu nebo její odpaření a uložení vykrystalizovaných částí.

Dostáváme se k malému přístroji, který je umístěn na stěně štoly. Je to měřící systém radonu. Podle toho, jaké jsou zde hodnoty naměřeny, se zapíná ventilátor pro odvětrání.  Následuji správce Trhlíka do jedné z komor na jejímž konci jsou vyskládané černé sudy. Na stropě jsou připevněny velké trubky. Až se celá komora zaplní sudy s odpadem, je komora těmito trubkami pod tlakem zalitá betonem.

Dostáváme se do další z komor a správce Trhlík svítí baterkou na betonový strop a ukazuje nám nápis psaný azbukou. „To jsou pozůstatky po Němcích a tento nápis zde nechal zřejmě sovětský vězeň.“ Po celou dobu „procházky“ po úložišti nás doprovází bývalý horník František Železný a před sebou tlačí malou kárku se speciálními nádobami pro výrobu kyslíku. Bere jednu nádobu o velikosti termosky do ruky a ukazuje mi pásku na horní části. „Když to tady odtrhnete, tak vytáhnete masku. Jak to začne být horké, tak to funguje. Je to chemická výrobna kyslíku pro případ závalu. Při klidném dýchání vydrží hodinu.“ Po hodině stráveném v úložišti vycházím ven. Odevzdáme helmu, plášť, dozimetr i kartu. Ještě před tím, než vyjdeme z areálu, projdeme radiační kontrolou. Vše je vpořádku.

Richard slouží k ukládání institucionálních odpadů, tedy odpadů vznikajících v průmyslu, zdravotnictví a zemědělství. Ročně se zde uloží 100 – 200 obalových souborů s odpady.

Eva Fruhwirtová