Seznamme se: Vlastina Svátková alias Adriana

Narodila jste se v česko-slovenské rodině, na Slovensku jste také chodila do školy a prožila tam část života. Teď žijete a pracujete v Praze. Nechybí vám Slovensko?

Snažím se domů jezdit co nejčastěji. Mám tam rodinu, přátele, na každém místě nějakou vzpomínku. Chybí mi moc. Chybí mi svou bezprostřední, uvolněnou náturou lidí, chybí mi to, jak se „naši“ umí bavit i jejich smysl pro humor. Ale Praha mi dala novou rodinu, práci, splnila mi několik mých snů…

Pracovala jste jako redaktorka a novinářka. Jak jste se od této profese dostala k herectví?

Tak nějak přirozeně, i když je to samozřejmě skok dost zásadní. Všechno je to ale tvořivá práce, je jedno, jestli píšu nebo hraju. Měla jsem k tomu sklony od dětství, takže i moje cesta mi byla přidělena a já po ní šla. Někdo tomu říká náhoda. Já na náhody nevěřím. Prostě jsem začala chodit na castingy, vyhrávala je, a to byl první krok k tomu, abych si víc věřila.

Co vás na herectví baví? A co vás šíleně štve?

Když má člověk talent, tak je herectví povoláním snů. A všichni herci si to moc dobře uvědomují. Nedá se přesně říct, co mě na něm baví, spíše mě neustále fascinuje a překvapuje. Vnímám herectví jako vlastní psychoanalýzu, zkoumám své hranice, objevuju emoce, které se normálně stydím projevit. Ve skutečnosti jsem velice uzavřená a stydlivá, ale když hraju, tak jsem někým jiným. Taková terapie. Štvát mě může cokoliv, ale snažím se být vděčná a pokorná. Herec by si neměl stěžovat.

Herectví je taková věc veřejná. Znám herce a herečky, kteří jsou na jevišti a před kamerou hovorní a na diváky působí tak, že snad ani neumějí žít sami. Ale doma v soukromí jsou úplně jiní a rádi vyhledávají klid a samotu. Do které skupiny patříte vy?

 Jsou dny, kdy mám chuť pozvat přátele k nám na večeři, jít se ven bavit, ale ty dny se střídají s dny, kdy jsem ráda doma, v intimitě a samotě. Když natáčím, většinou se straním kolektivu, soustředím se na roli a nerada se nechávám rozptylovat. Takže si někam zalezu a čekám, až mě zavolají na plac. A to většinou pokaždé…takže jako herečka nejsem „rozdávací se“ typ.

Na čem právě teď pracujete?

Mám roztočené dva projekty. Touha motýla je film podle skutečné události, silný příběh ženy, který otevírá oči i srdce. Na Slovensku mám roztočený historický velkofilm Dunajská Sága, kde hraju hlavní roli společně s Miroslavem Donutilem.

Co je vaším největším životním snem?

Když byli staršímu synovi Adamovi 3 roky řekl mi:,,Hm…mami…to je život. Až budeš stará, tak umřeš.“ A já bych si moc přála, až budu stará, abych viděla svoje děti šťastné, milující a zdravé. Taky si přeju, aby mělo smysl to, co dělám. Abych nepromarnila život malicherným čekáním na něco, co možná ani nikdy nepřijde…

Bez čeho si nedovedete svůj život představit?

Bez lásky.

Představte si, že kvůli mrazům se přeruší dodávka elektřiny. Všechno zhasne, nemůžete si zapnout televizi, ani počítač. Co budete dělat?

Budeme hrát chvíli s dětmi jejich oblíbenou hru na slepou bábu a pak bychom vymysleli nějaký dobrodružný plán. Každá krizová situace je posilňující. Tedy pokud netrvá příliš dlouho…