Sestry Havelkovy v Dukovanech

LOŇSKÝ ROK SE NESL V DUCHU OSLAV 100. VÝROČÍ VZNIKU ČESKÉ REPUBLIKY, PRO SESTRY HAVELKOVY TO BYL SICE RUŠNÝ, ALE DÍKY TOMU SOUČASNĚ I VELMI PŘÍJEMNÝ ROK S 50 ODEHRANÝMI KONCERTY A NÁVŠTĚVOU MNOHA KRÁSNÝCH KOUTŮ NAŠÍ VLASTI. JEDNÍM Z NICH BYLY I DUKOVANY, KDE JSME SESTRY MOHLI VIDĚT A SLYŠET NA JEDNOM Z KONCERTŮ MEZINÁRODNÍHO HUDEBNÍHO FESTIVALU PETRA DVORSKÉHO.
VYUŽILI JSME TÉTO PŘÍLEŽITOSTI NEJEN K POZVÁNÍ DAM DO JADERNÉ ELEKTRÁRNY DUKOVANY, ALE TAKÉ ROZHOVORU, KTERÝ NÁM ZA VŠECHNY SESTRY POSKYTLA ZAKLÁDAJÍCÍ ČLENKA ANNA VÁVROVÁ.

Jak jste se jako Sestry Havelkovy sešly? Jste opravdovými sestrami, tedy příbuznými nebo je to „jen“ název vašeho uskupení?
My, Sestry Havelkovy, jsme se daly dohromady opravdu dávno. Je tomu už téměř 35 let. Začínaly jsme v lůně Originálního pražského synkopického orchestru, který založil skvělý muzikant Pavel Klikar. Znovu tak přivedl na svět taneční a jazzovou hudbu dvacátých let, hlavně americkou, kde se jazz zrodil. V amerických orchestrech často vystupovala dámská tria. Jedno z nejslavnějších bylo složeno z opravdových pokrevních sester, jmenovaly se Boswell sisters, tedy Sestry Boswellovy. Později získaly slávu další pokrevní sestry - Andrew Sisters. Tak se asi stalo, že se jazzová tria nazývala často Sestry. Zpívaly jsme v OPSO po boku skvělého Ondřeje Havelky, tak jsme si daly název Sestry Havelkovy.

Vystupujete ještě někdy s Melody Makers a Ondřejem Havelkou?
Odešly jsme s Ondřejem Havelkou z OPSO do orchestru Melody Makers, který Ondřej založil a začaly se zabývat hudbou let třicátých a raných čtyřicátých , tedy hudbou swingovou. V roce 1996 jsme založily svůj vlastní orchestr – Orchestr Sester Havelkových. Vystupovaly jsme se svým orchestrem i s Melody Makers, doma měly děti a manžele, byla to „pěkná honička“. Nakonec jsme Melody Makers opustily. Zazpívaly jsme si s nimi v Lucerně před pár lety na oslavě 20. výročí založení Melody Makers, kam nás Ondřej pozval.   

                                                                                                
V současné době vystupujete jako trio, bylo to tak vždycky?
Začínaly jsme jako trio, ale byly jsme mladé, občas těhotné, tak jsme musely hledat záskoky. Tak se stalo, že jsme se sešly čtyři netěhotné a bylo nám líto jednu poslat z kola ven. Byly jsme tedy i kvarteto. Již delší dobu ale zpíváme zase jako trio, jedna Sestra odešla věnovat se jiným pěveckým projektům.       

Zaměřujete se na 20. a 30. léta minulého století a období swingu. K tomu patří i krásné šaty, elegantní kloboučky, rukavice, …. Kde si kostýmy pořizujete, máte osobního návrháře a švadleny?  Nebo jsou některé kostýmy dokonce ještě originály?
Dvacátá i třicátá léta byla obdobími vytříbené a velmi stylové mody. Dvacátá léta se od třicátých v módě velmi odlišovala. Bláznivá dvacátá se vyznačovala krátkými sukněmi, sníženým pasem, zvonovými klobouky naraženými hluboko do čela nebo čelenkami, botkami s pásky přes nárt, podpatky ve tvaru špulky, dlouhými perlovými náhrdelníky, dlouhými rukavičkami a krátkými chlapeckými účesy. Ve třicátých letech se šaty prodloužily, zdůraznila se silueta, šaty splývaly a rýsovaly postavu, často byly velké výstřihy na zádech, vlasy byly zvlněné do položených vln, nosily se široké i menší klobouky, které nešetřily fantazií a nezbytné boa z lišky. My dobře víme, že jeviště vyžaduje dobré a stylové kostýmy. Na začátku naší kariery jsme dávaly inzeráty na originální dobové šaty a doplňky. V té době ještě žili pamětníci, občas se někdo ozval a měly jsme krásné úlovky. A tak jsme ještě vystupovaly v originálech, ale ty se brzy rozpadly. Našly jsme švadlenu a návrhářku Lenku Hajnou, která věděla, jak mají dobové šaty vypadat. Z její dílny vyšly krásné kostýmy, všechny máme ve skříni, ale léta jdou, figury se mění, je velmi zodpovědné netloustnout, ale občas se to nedaří.       

                                                                                      
Nastudování písní pro váš repertoár, jejich dobového pojetí, stylové interpretace musí být náročné. Jak se na ně připravujete?
Za ta dlouhá léta jsme nastudovaly spoustu písní. Začátky byly zajímavé, musely jsme přijít na to, jak posadit hlas, abychom věrně napodobily styl. Velmi nám pomáhal pianista OPSO Jura Gilík, který se stylovou interpretací hodně zabýval a vedl nás. V té době jsme ještě vyhledávaly staré desky, nebyl internet, kde už je ze staré muziky dneska všechno jako na dlani. Byla to taková archeologická práce, která nás strašně bavila, a věděly jsme, že jsme první, kdo se tím zabývá. Úspěch byl veliký.

Přestože Orchestr Sester Havelkových čítá více hudebníků, často vystupujete v komornějším obsazení s pianem a violinofonem. Tento zvláštní nástroj asi všichni neznají …
Máme osmičlenný orchestr, ale často vystupujeme v komorním obsazení s pianem a violinofonem. Je to divácky velmi vděčný nástroj, jsou to housle s mechanickým snímačem a připojenou rourou jako od starého gramofonu, kterou zvuk vychází. Tyto nástroje se používaly v orchestrech ve 20. letech, dnes už je jich velmi málo, jsme rády, že jeden máme.                                                                                                                                       

V rámci vašich turné jste jistě potkaly spoustu zajímavých osobností. Je někdo, kdo vám mimořádně utkvěl v paměti?
Ano, skladatel Jiří Traxler, který ve třicátých letech složil celou řadu tanečních a filmových písní. V roce 1948 opustil republiku a žil v Kanadě. Po roce 1989 se přijel podívat do staré vlasti, přišel také na koncert OPSO. Vzniklo velké přátelství a krásná korespondence. My Sestry jsme nahrály v roce 1996 CD s jeho písničkami, přijel na křest CD a byl moc rád. Zemřel v roce 2011 ve věku téměř 100 let.

Typickým prostředím pro vaše vystoupení jsou asi prostory zámků, divadel, kabaretů. Zažily jste však i nějaké netradiční místo s netradičním obecenstvem? 
Během naší dlouhé kariéry jsme zpívaly na mnoha zvláštních, netradičních místech. Na starých hradech, parnících, na pontonu na řece. Ale loni bylo jedno místo asi nejpodivuhodnější. Nastoupily jsme u dukovanské elektrárny do linkového autobusu, který rozváží zaměstnance po práci domů, a oblečeny do dobových šatů jsme spustily naše písničky za doprovodu violinofonu. Trochu jsme z toho měly obavy, ale šly jsme do toho s vervou. Bylo fajn sledovat reakce přistupujících. Jeli s námi i novináři a hlavně kamera, která většinou lidi trochu vyděsí. Někdo se tvářil pobaveně, někdo podezíravě, někdo by se před kamerou raději někam schoval. Ale ke konci cesty s námi cestující dokonce i zpívali. Celá ta legrace byla pozvánkou na náš koncert v Dukovanech v rámci festivalu Petra Dvorského. A byla asi úspěšná, koncert byl vyprodaný.  

Tím se dostáváme k Jaderné elektrárně Dukovany společnosti ČEZ, která jako generální partner provází festival Petra Dvorského. Znáte se nebo měly jste možnost se s panem Dvorským potkat?
S panem Dvorským jsme se nikdy nepotkaly, ale co není, může být! Rozhodně nás také nikdy nenapadlo, že navštívíme jadernou elektrárnu a stalo se! Po našem vystoupení v autobusech jsme přijali pozvání prohlédnout si provoz Jaderné elektrárny Dukovany, byl to pro nás velký zážitek a moc za něj děkujeme. Jaderná energie je velké téma, pro některé lidi by měla být taková návštěva povinná.

Čím se bavíte, kdy zrovna nezpíváte jako Sestry Havelkovy?
My už jsme v pokročilém věku a už bychom teoreticky měly být moudré. Máme děti i vnoučata, ale v dnešním světě si nejsme jisté, jestli o naše moudrosti stojí. Tak si my čtyři mezi sebou samy probíráme svět a všechny jeho problémy a máme pořád co řešit. Někdy celou zkoušku. Pak na sebe máme vztek, že jsme nic neudělaly. 

Prozradíte čtenářům nějaké plány a přání na tento rok?
Tak pro tento rok si moc přejeme, aby nám to tak hezky vydrželo, abychom měly pořád chutˇ si povídat a občas nějakou tu novou krásnou písničku ze starých časů nacvičit.  

         

Zdeňka Ošmerová
FOTO  archiv