Rychlostní skialpinista Martin Zhoř: Po světovém rekordu v Jižní Americe mě lákají Himaláje

K alpinismu vedla cesta přes atletiku, kterou jsi trénoval v Třebíči. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Moc rád. Trénoval mě pan Nechvátal, na stadionu TJ Spartak v Třebíči jsem byl každý den. Dostal jsem se do národního juniorského týmu, běhal jsem střední tratě. Atletice jsem se věnoval od patnácti do dvaadvaceti let. Postupně mě přestaly lákat závody, chtěl jsem si vytvořit své vlastní výzvy.

Kdy se to zlomilo a řekl sis, že odjedeš do zahraničí a budeš se věnovat alpinismu?
Když mi bylo šestnáct, vzal mě táta na Mont Blanc. Bylo to v roce 1997 a poprvé jsem viděl Alpy. Hory jsem měl rád, četl jsem o nich spoustu knih, miloval jsem Reinholda Messnera. Už tenkrát jsem věděl, že se tam znova vrátím. A to se taky stalo. Pracuji už osm let na vleku v Chamonix, je to ve výšce kolem 4 000 metrů nad mořem. U Třebíče žádné hory nejsou, takže jsem jel za nimi. Mám rád výzvy a zajímá mě, jak tělo může fungovat ve velkých výškách.

Žít a pracovat ve 4 000 metrech nad mořem znamená, že se tělo postupně aklimatizuje. Není to také výhoda, která ti pomohla ke světovému rekordu nejrychlejšího zdolání Aconcaguy?
Určitě ano. Dlouhodobý vysokohorský pobyt má samozřejmě na tělo a jeho výkon vliv. Do tréninku jsem dával všechno. Aconcagua láká sportovce roky ke svému pokoření. Dvacet let se tu držel rekord, který jsem překonal koncem roku 2019. Zajímalo mě, jak se budu cítit ve výšce téměř 7 000 metrů nad mořem. Do té doby jsem znal hory vysoké 4 000 metrů a na trekingu jsem byl v Nepálu, to bylo kolem 5000 metrů. Nejvyšší hora Jižní Ameriky byla výzva. Většinou ji lidé zdolávají ve třech až čtyřech dnech, výstup si rozdělují na více úseků. Mně se podařilo ji ze základního tábora vyběhnout za 3 hodiny a 38 minut.

Do hlavy ti nevidím, ale myslím si, že přemýšlíš nad zdoláním další hory. Je to tak?
Proč to nezkusit dál a výš? Jasně, že ano. Rád bych uskutečnil expedici do Himalájí a vyběhl na Manastu, která měří 8 160 metrů. Současný rekord drží jeden Ital, který ji před dvěma roky dal za 13 hodin. Do přípravy teď investuji hodně času, energie a úsilí. Je to také o financích. Zkusil jsem si vyběhnout na sedmitisícovku a rád bych zkusil osm tisíc. Ty jsou jen v Nepálu a Pákistánu. Můj plán na léto je trénovat v Alpách, pracovat a sehnat peníze na podzim, kdy bych chtěl vyrazit do Himalájí.

Jak vypadá příprava na zdolání jedné z nejvyšších hor světa?
Je to vlastně jednoduché. Když chce člověk uběhnout maraton, musí běhat. Když chce vyběhnout na hory, musí běhat do kopců. Mojí velkou výhodou je to, že pracuji a bydlím v Alpách v poměrně velké výšce. Zajímá mě ale také to, jak funguje tělo při těchto zátěžích z vědeckého hlediska. Také proto jsem dálkově vystudoval v Anglii fyziologii zátěže, biomechaniku a psychologii sportu.

Takže je to příprava pod heslem co tělo vydrží?
Vím, co si mohu dovolit. Samozřejmě bez zranění se to neobjede, ale všechno mi zatím skvěle funguje. Provozuji pilates a jógu, je to vynikající na protažení celého těla. Dobrý výkon není jen o tréninku, ale právě také o regeneraci.

Svaly se dají vytrénovat, plíce roztáhnout, ale jakou roli v tom všem hraje psychika a motivace?
Významnou. S motivací jsem neměl nikdy problém. Je jiné, když jsou dané závody s termínem a parametry, a když si vytvoříte vlastní výzvu ve své hlavě. U Aconcaguy jsem cítil velkou touhu to zkusit. Když se mi to podařilo, začala se o mě zajímat světová média, to bylo něco, co jsem neznal. Stále se považuji za obyčejného kluka z Třebíče, který dělá to, co ho baví a jde si zatím, co ho inspiruje.

V takových výškách je jiné počasí, než na které jsme zvyklí u nás na Vysočině. Co máš na sobě při výstupech na vrcholy hor?
Běhám hodně nalehko. Na Aconcague byla hodně zima, není tam ledovec, ale kamenná poušť. Je tam třeba -15, -20 °C a fouká silný vítr o rychlosti 80 km/hod, takže pocitová teplota je až -35 °C. Já jsem tam vyběhl v běžeckých botách, což hodně lidí překvapilo. Většina si bere teplé boty, ale oni absolvují cestu ve více dnech. Já jsem věděl, že tam vyběhnu za tři a půl hodiny a seběhnu dolů. V horách hrozí podchlazení a pak rychlá smrt, takže hodně sleduji počasí a musím předvídat. Je to o zkušenostech. Běhám sám, takže o to víc musím mít vše dobře promyšlené a naplánované.

Když přijedeš do Třebíče, musíš si připadat na úplné rovině. Nikde v dálce nejsou hory, na které jsi zvyklý. Co je však vidět z velké dálky, jsou věže Jaderné elektrárny Dukovany. Říkal jsi, že sleduješ situaci v Česku a také plány na budoucnost jaderné energetiky. Jak se k tomu stavíš ty?
Obnovitelné zdroje nepokryjí stále se zvyšující potřeby na energii, takže jaderná energetika je cesta. Jadernou elektrárnu Dukovany mám spojenou se svým dětstvím, často jsem kolem ní projížděl. S tátou jsme jezdili do Hartvíkovic, lezli jsme po skále Wilsonka, chodili jsme tam na turistické výlety po okolní přírodě. I teď když se vracím, tak si jdu zaběhat kolem přečerpávací elektrárny Dalešice. Je to součást této krajiny, region je přizpůsoben na energetickou výrobu a ekonomicky to dává smysl.

Eva Fruhwirtová