Pitbike jezdec Petr Švihálek: Strach si nepřipouštím

„Jezdili jsme s kamarády jen tak, když bylo volno, ale pak mě to chytlo víc a už třetím rokem jezdím československý seriál Stomp Moravia Cup,“ vypráví Petr a ukazuje mi na zahradě svou motorku. Jako malý chtěl být stíhacím pilotem, ještě ho to úplně neopustilo, ale bavila by ho i strojařina a práce s CNC stroji. Pitbiky jezdí se svým desetiletým bratrem Filipem. Letošní sezónu odstartovali v polovině dubna v　Miroslavi.

Petře, proč se těmto malým motorkám říká pitbike? V čem jsou jiné než ty „klasické“ motorky?

Název pitbike vzniklo odvozením ze slova pitline, což je startovní rošt. Tyto motocykly používali mechanici, když se potřebovali přemisťovat po depu. Jsou to čtyřtaktní motory většinou o objemu 110, 125, 140 a 160 ccm, takže nedosahují tak velkého výkonu jako klasické motorky. Díky jízdním vlastnostem se s nimi jezdí motokros, tak i ostatní motocyklové sporty jako je supercross, supermoto, FMX a jiné adrenalinové sporty.

Kdo tě k tomuto sportu přivedl?

Byl to táta. Jako mladý jezdil taky. Teď nám dělá mechanika. Pomáhá mi starat se o stroj.

Jezdíš sám, nebo v partě?

Tady u nás v Rouchovanech jsou kluci, kteří mají stejné motorky. Je ale škoda, že o těchto závodech se moc neví. Snažíme se to propagovat, aby nás bylo víc. Celoročně nás jezdí závody tak padesát, což není moc, když si vezmeme, že je to ještě rozdělené na různé kategorie. Ideální by bylo tak patnáct jezdců v kategorii. Jinak jezdí i holky – bylo jich osm a teď jezdí jenom tři.

Na trénování potřebuješ dráhy, kde jezdíš? A jak takový pitbike trénink vypadá?

Nejbližší dráhy jsou ve Smrku, v Miroslavi a ve Studenci. Tréninky máme buď technické, nebo časové. Časové jsou koncipované tak, že se snažíme držet základní čas a navyšujeme, abychom byli schopni při závodě vydržet na fyzičku. Technické tréninky jsou o tom, že objíždíme zatáčku třeba dvacetkrát a učíme se ji správným stylem projet.

Jak si mám představit dráhu, po které jezdíte?

Je to uzavřený okruh s technickými zatáčkami. Jsou tam zvedlé zatáčky, tobogány, rulety, hromada hrbolů za sebou, lavice, což jsou velké skoky. Existují dvě tratě - rychlostní a technické. Rychlostní se zaměřují na délku a člověk tam vyvine větší rychlost, což je ve Smrku a Miroslavi. Ve Studenci je technická trať, je krátká, ale zatáčka vedle zatáčky a samé výmoly.

Co tě na tom baví?

Hledám své hranice a snažím se je překonávat. Chci být rychlejší a lepší. Je to adrenalin, stejně jako v každém jiném sportu.

Je to asi ženská otázka, ale musím se zeptat – nemáš někdy strach? Může být strach překážkou?

To jsem si taky říkal, když jsem měl nehodu. Z tohoto pohledu se na to ale nedívám. Když sednu na pitbike, nezajímá mě nic jiného. Samozřejmě strach tam je. Říkám si, že buď se mi stane něco tady, nebo jinde. Ale spíš nad tím moc nepřemýšlím.

O výsledku závodu rozhoduje řidič, ale také stav motorky. Stalo se ti někdy při závodě něco nečekaného?

To víš, že ano. Jel jsem jeden závod a z　ničeho nic se mi vyrvala podsedlovka. Tak jsem to musel odjet bez sedadla. V Šiklově mlýně na závodech mi zase motorka najednou chcípla. Do karburátoru se mi dostala voda. Dlouho jsme to štelovali a pak jsme přišli na to, že je potřeba lépe připravit filtry.

Motocyklové závody jsou náročné na kondici. Jak ji udržuješ ty?

Chodíme do posilovny, běháme, cvičíme s vlastním tělem.

 

Eva Fruhwirtová