Ondřej Mucha: Na varhany hraji s láskou a pokorou

Věnuje se hře při liturgii v děkanském chrámu Povýšení sv. Kříže, v kostele sv. Jana Nepomuckého a v kostele svatých Petra a Pavla v Prostějově. Spolupracuje se sbory Vlastimilou a Orlicí. Jmenuje se Ondřej Mucha. Na nově opravené varhany v kostele sv. Martina v Třebíči si zahrál Ondřej Mucha o Velikonocích.

Ondřeji, co Vy a varhanní improvizace?

Improvizací se hodně zabývám, stále hledám náměty, které by se daly improvizačně ztvárnit, nejvíce z oblasti duchovní.

Kdy jste začal koncertně vystupovat s improvizací?

V roce 2005 jsem byl osloven divadelním souborem Historia z Prostějova o improvizaci na duchovní verše. Vznikla spolupráce a řada koncertů.  Přišla další nabídka, improvizovat Popelku Nazaretskou Václava Renče. Pak jsem dostal další nabídku, vytvořili jsme společně cyklus meditačních hodinek na myšlenky Matky Terezy. Tato další zkušenost přitáhla další námět, KŘÍŽOVOU CESTU…Křížová cesta našeho Pána a Spasitele od Romana Guardiniho mne oslovila nejvíc. První provedení a premiéru měla v roce 2013 v kostele sv. Martina Třebíči. Obrovskou radost mám, že jsem ji mohl natočit pro rádio Proglas v Hradci Králové v kostele Božského srdce Páně. Hrát ji, po každé je to pro mne ten nejniternější zážitek.

Někdo má cestu k hudbě kratší, někdo delší. Jak to bylo u vás? Kdo vás přivedl na hudební cestu?

Byla to moje babička, když mi bylo šest let. Babička studovala u hudebního skladatele Vladimíra Ambrose, který byl žákem Leoše Janáčka. K varhanám mne přivedl dědeček, který se znal s prostějovským varhaníkem, žákem proslulého profesora B. A. Wiedermanna. Jeho hra mne tak okouzlila, že jsem se v těch šesti letech  zamiloval do varhan na první pohled a poslech.

Varhany vás uchvátili jako malého kluka. Začal jste na ně hrát opravdu jako malé dítě?

Až v deváté třídě na základní škole.  Po ní  začalo mé studium na Církevní konzervatoři v Kroměříži, kde jsem studoval u  Karla Hinnera varhany a varhanní improvizaci. Vedl mne směrem duchovní hudby a improvizací, která je také jeho vášní. Byly to úžasné tvůrčí hodiny, na které stále vzpomínám a stejným stylem vedu i své studenty.

Jaké byly vaše další po konzervatoři?

Šel jsem studovat duchovní hudbu na JAMU v Brně a své studia dokončil na univerzitě v Hradci Králové, Příchodem do Hradce Králové jsem se poznal se skladatelem Jiřím Strejcem a stal jsem se jeho posledním žákem. V Hradci jsem se vedle studia věnoval varhanní hře a liturgické činnosti, působil jsem v katedrále sv. Ducha, kde jsem doprovázel pravidelně liturgii. Pobyt v Hradci byl velmi tvůrčí nejen  po stránce koncertní, ale také po stránce kompoziční a pedagogické.

Tím však vaše studium neskončilo.

Ano, ve studiu varhan jsem pokračoval na VŠMU v Bratislavě.

Co děláte ve volném čase?

Plně se věnuji muzice i ve volných chvílích a mým dalším koníčkem je cyklistika a rodina, společné hraní  mojí ženou Annou, která též varhanicí.

 Jaké jsou plány  Vaše plány do budoucna?

Toužím založit rodinu,  předávat dál prostřednictvím koncertů víru a přinášet svědectví.

Varhany jsou tedy vaším nejoblíbenějším nástrojem.

S velkou láskou a pokorou hraji na každé varhany, se kterými se setkám. Hra při liturgii je pro mě to nejvzácnější a nejhlubší stejně jako tak hraní koncertů.

Co hrajete nejraději?

Srdcová záležitost jsou především skladby Johanna Sebastiana Bacha, souborně česká varhanní tvorba -  barokní a klasicistní, to je mi velmi blízké. Určitě Wolfgang Amadeus Mozart, Max Reger, Louis Vierne a z českých autorů  je to Josef  Klička,  Bedřich Antonín Wiedermann,  Leoš  Janáček a samozřejmě doprovod liturgie a  improvizace.

Anna Kolaříková