Není vidět, ani cítit, přesto ji musíme měřit. O radiační ochraně s Vítem Petráňkem

Měření, která se dnes v okolí Dukovan běžně provádí, začala už někdy na počátku osmdesátých let. Tedy ještě před tím, než započaly první zdejší stavební práce. Hodnoty zdejší radiace se po výstavbě elektrárny prakticky vůbec nezměnily. O radiační ochraně, o tom kde a co se měří a také jak se rozebírají jaderné elektrárny, jsem si povídala s Vítem Petráňkem.

Když se řekne VF, co by nám mělo naskočit v hlavě?

Naši zaměstnanci v areálu elektrárny i v jejím okolí provádějí v podstatě všechny úkony, které souvisí s údržbou systémů radiační ochrany. Mezi jejich pracovní úkoly patří pravidelná kontrola, údržba a vyhodnocování dat, která dodává asi tisíc měřících přístrojů rozmístěných v elektrárně, ale i v desetikilometrovém okruhu kolem elektrárny. Všechna tato zařízení v pravidelných intervalech kontrolujeme a revidujeme, abychom se přesvědčili, že tyto přístroje skutečně pracují tak, jak mají. Nevyhovující zařízení opravujeme a chystáme k dalšímu nasazení. VF má asi sto osmdesát zaměstnanců, z nichž v Dukovanech pracuje dvacet šest. V Černé Hoře máme také velice rozsáhlé vývojové oddělení a softwarové oddělení, která se zabývají vývojem nových přístrojů a SW systémů.

Předpokládám, že se nezabýváte „jenom“ prací pro elektrárnu…

Kromě elektráren pracuje část pracovníků společnosti VF také v nemocnicích, kde působí na pracovištích, která využívají radiaci k léčení například onkologických, ale i jiných obtíží. Velká část našich zákazníků samozřejmě pochází z České republiky a ze Slovenska, stejně velká část našich dodávek a služeb putuje do dalších zemí. Mezi zajímavé státy patří například USA, Argentina nebo Anglie.

 

V elektrárně se pracuje na projektu LTO, tedy na prodloužení životnosti elektrárny. Vy pracujete na projektu, který má podobný název – LTSA (Long Term Service Agreement). O co se vlastně jedná?

Je to náš hlavní projekt, který má udržovat systémy radiační kontroly v EDU v chodu. Zároveň však usilujeme o to, aby naše inovace byly dostatečně moderní, ale aby zároveň nebyly zbytečně nákladné. LTSA nabízí nový unikátní přístup k údržbě v jaderných elektrárnách. Dokáže totiž upozornit na to, že určitá zařízení už není možné dále pouze běžně udržovat, ale je třeba je celá vyměnit nebo modernizovat. Velká část prostředků tak směřuje do nových zařízení a postupů.

Zpět k vašim měřidlům. Co tato měřidla zaznamenávají?

Díky měřidlům můžeme neustále sledovat hodnoty několika stěžejních veličin. Nejdůležitější z nich je asi dávkový příkon, který nám umožňuje zjistit intenzitu radiace v daném místě. Na základě výsledných hodnot tak můžeme určit především to, zda je okolí měřícího bodu bezpečné pro pohyb osob. Další sledovanou veličinou je pak objemová aktivita, která udává množství nebezpečných látek ve vzduchu nebo ve vodě. Určitý výskyt radiace je zcela přirozený. V okolí reaktoru je samozřejmě vyšší, a proto musíme měřit, zda jsou tyto prostory pro zdejší zaměstnance bezpečné. Státní úřad pro jadernou bezpečnost totiž stanovuje závaznou normu radiace, která je ve standardním prostředí přípustná. Pokud je tento limit byť jen nepatrně překročen, víme, že je něco špatně a musíme okamžitě začít hledat problém.

Kde všude se měří? A existuje zvlášť důležité místo pro měření? Tím samozřejmě nechci říct, že ostatní měření nejsou důležitá. Ale přece…

Velice důležitá měření probíhají ve ventilačních komínech, kde se zkoumá, kolik radioaktivních částic elektrárna vylučuje do okolních oblastí. A musím říct, že Dukovany do životního prostředí skutečně nevypouští prakticky žádné zdraví škodlivé radioaktivní látky, což mimochodem potvrzuje i Český metrologický institut, který tato měřící zařízení pravidelně ověřuje. K těmto závěrům docházíme především díky tomu, že jednotlivé bariéry šíření radiace jsou vystavěny skutečně mimořádně kvalitně a umožňují průnik jen minima látek, které by mohly poškodit lidské zdraví. Provozuschopnost těchto bariér se navíc nepřetržitě kontroluje.

V praxi to dokonce funguje tak, že jaderné elektrárny by neměly hodnoty přirozené radioaktivity prakticky vůbec zvyšovat. Rozhodně tak není bez zajímavosti, že na třebíčském náměstí je vyšší přirozená míra radioaktivity než v bezprostřední blízkosti dukovanské elektrárny.

Měřidla zaznamenávají údaje v reálném čase a data posílají do Prahy. Jak to ale děláte, když potřebujete některé z měřidel vyměnit?

V případě, že musíme některý z měřících přístrojů na určitý čas vyřadit z provozu, musíme to nahlásit s dostatečným předstihem, abychom nezapříčinili zbytečné komplikace nebo třeba planý poplach. Výměny většího množství detektorů v určité malé oblasti pak už vůbec nepřipadají v úvahu. Tato přísná pravidla jsou však zcela pochopitelná. V případě, že by v elektrárně došlo k havárii, by totiž data z těchto přístrojů hrála zcela zásadní roli v následných krizových postupech.

Může se někdo z veřejnosti podívat na vaše výsledky měření?

Veškerá naměřená data jsou zpracovávána ve speciálním softwaru, který je zabezpečen, aby jej nikdo nemohl zneužít. Běžný smrtelník se tak k veškerým datům, naměřeným v okolí elektrárny, dostat nemůže.

Kdo vymyslel systém rozmístění čidel a měřidel?

Prvotní systém rozmístění měřících bodů pochází ještě z dob hlubokého socialismu, kdy sovětští inženýři vypracovali projekt radiační kontroly EDU. A přestože jednotlivé detektory neustále přibývají, můžeme říci, že základ celého monitorovacího systému byl položen právě už v osmdesátých letech. A nutno dodat, že byl na tehdejší poměry vypracován velice kvalitně. Přesto dnes už Dukovany používají celou řadu dalších, mnohem modernějších a přesnějších bezpečnostních systémů. Navíc nad všemi systémy monitorování radiace běží náš SW - Centrální Informační Systém Radiační Kontroly, který data prezentuje v dozorně RK a také je archivuje.

Ovlivnila vaši práci nějaký způsobem událost ve Fukušimě?

Ano, kvůli ní začaly jaderné elektrárny na celém světě zdokonalovat své bezpečnostní systémy. VF tak už v příštím roce začne zprovozňovat nová měřidla, která budou součástí systému PAMS (Post Accident Monitoring System). Nově tak umožníme měření i v extrémních podmínkách. Námi dodávaná čidla tak budou muset vydržet všechny myslitelné havárie, silná zemětřesení či požáry. Pořízení systému financuje Skupina ČEZ, která pravidelně modernizuje veškeré bezpečnostní systémy i postupy ve svých jaderných elektrárnách, aby zajistila stoprocentní bezpečí jak pro jejich zaměstnance, tak pro obyvatele okolních obcí.

Aktuální a stále horké téma je výstavba 5. bloku v Dukovanech. Jaký je na to váš názor?

Upřímně, moc tomu nevěřím. Doufal jsem, že to vyjde v Temelíně, ale také výstavba tamějšího třetího a čtvrtého bloku mi vzhledem k současné ekonomické situaci přijde velmi nepravděpodobná. Ovšem výstavba nějakého bloku jistě bude potřeba, protože je stále více zřejmě, že se naše republika bez dalšího rozvoje jaderné energetiky v horizontu deseti až dvaceti let zkrátka neobejde. Současná politická garnitura však tomuto řešení zatím není nakloněna a s tím my příliš nenaděláme.

S trochou nadsázky řečeno – když už nikdo nebude mít na elektrárně práci, tak vy určitě ano. Přes vás totiž musí projít veškerý rozebraný materiál.

Další rozsáhlou oblastí, kterou se naše společnost zabývá, je monitorování použitého materiálu, který už v elektrárnách nemá žádné další využití. Také v těchto případech platí speciální nařízení. Musí se tak například prokázat, že vyřazované díly obsahují tak málo radioaktivity, že mohou být bezpečně uvolněny do životního prostředí. Pokud tato podmínka není splněna, musí tyto součásti zamířit do bezpečných úložišť. Překvapivě velká část elektrárny se však dá do běžného životního prostředí opět bezpečně začlenit. Vyřazené materiály se tak používají například ve stavebnictví. Pro provozovatele odstavených jaderných zařízení je totiž mnohem levnější zaplatit za kvalitní měření a dobře promyšlenou demolici, než financovat nákladnou kontrolu vyřazeného objektu a bezpečné uskladnění odstavených zařízení.

Vy jste se zúčastnil likvidace jaderné elektrárny?

V současné době se podílíme na rozebírání několika elektráren v Evropě. Celková doba přípravy demontáží kolísá podle složitosti tamějšího provozu. Řádově však hovoříme minimálně o pěti letech. Jedním z ukázkových případů je například Ignalinská elektrárna v Litvě, kde fungoval reaktor obdobného typu jako v Černobylu. Poté, co Evropská unie pobaltské republice nařídila jeho zastavení, jsme právě tam prováděli poměrně časově náročnou výstavbu haly a dodávku měřicích zařízení pro uvolňování do životního prostředí. Práce navíc často komplikovala i jazyková a byrokratická bariéra, protože kromě angličtiny a ruštiny jsme mnohá jednání museli vést v litevštině, což pro nás nebylo vůbec jednoduché.

Je to trochu smutné téma – likvidace elektrárny. Ale přesto mě zajímá, jestli se dá rozebrat takovým způsobem, že po ní nic nezůstane.

Ano, ideální příklad demontáže jaderné elektrárny jsme zažili v Německu, kde tamější provozovatel dokázal zajistit sekundární využití takřka 95 % všech materiálů odstavené elektrárny. Součástí této elektrárny byla například i obrovská strojovna pro 16 turbín, kterou nyní využívají soukromé společnosti k výrobě a opravám lodí.

 

Eva Fruhwirtová