Miroslav Trnka –muž, který byl při tom
12. února 1985 ve 23.11. byl v reaktoru 1. bloku EDU dosažen minimální kontrolovaný výkon – tedy začala štěpná reakce. Ve směně byl vedoucí reaktorového bloku Miroslav Trnka, operátor reaktoru Štefan Spurný a operátor sekundárního okruhu Lubomír Raus. Na blokové dozorně byli ještě přítomni dva konzultanti, kteří v době spouštění sloužili se směnami, a ředitel elektrárny Bohumil Vincenc, který na dozornu přišel okolo 23. hodiny – snad ho tam dovedla předtucha, že nastává asi nejvýznamnější okamžik v jeho profesním životě. Miroslav Trnka je dnes už jediným přímým účastníkem této události, který ještě pracuje na elektrárně, a tak jsme mu položili několik otázek.
Jak se na ten okamžik díváš teď s odstupem 35 let?
Vzpomínám, na to se nedá zapomenout. Navíc jsme byli všichni mladí, nadšení, vlasatí a určitě o mnoho lehčí. Vzpomínky se týkají nejen najetí reaktoru, ale celé etapy přípravy a postupného najíždění všech bloků.
První kritický stav na prvním bloku jsme dosáhli na noční směně, brzy po vystřídání. Pokračovali jsme ve stejné činnosti podle schváleného programu jako předchozí směna, tedy ve snižování koncentrace kyseliny borité, reaktor náhle začal zvyšovat výkon, a tak jsme dosáhli první kritický stav o několik hodin dřív, než bylo spočítané skupinou vědeckého spouštění. Dnes je aparatura citlivější, přesnější, sledování dosahování kritického stavu je navíc podpořeno i SW na počítači, je to skoro rutinní činnost. Tenkrát to bylo pro nás, mladíky, víceméně spíš velké dobrodružství, i když z velké části řízené samozřejmě dokumentací.
A když se vrátíme ještě před tento historický okamžik – jak ses vlastně dostal k jaderné elektrárně a na pozici vedoucího reaktorového bloku?
Po absolvování elektrofakulty VUT Brno jsem nastoupil do EDU, tenkrát to byla ještě pobočka elektrárny Hodonín. Hned na rok na vojnu, pak na školící středisko, bylo tenkrát na Slovensku, v Piešťanoch, na výcvikový kurz pro operátory. Pak tříměsíční stáž na Novovoroněžské JE, tři měsíce na Chvaleticích, trenažér na TG v Tušimicích, trenažér v Novovoroněži atd. Mezitím jsme celá parta prvních operátorů dělali provozní schémata a sledovali, jak rostou bloky a učili se.
Kolik let jsi strávil na blokové dozorně a jaká byla tvoje další profesní dráha na elektrárně?
Začínal jsem jako vedoucí reaktorového bloku na modré směně, do roku 1991 jsem sloužil jako směnový inženýra žluté směně, pak jsem byl vedoucí oddělení režimů až do roku 2003, to jsem si ještě udržoval licenci směnového inženýra jako záskokář. Pak už nešlo časově udržovat si licenci, protože jsem přešel na oddělení jaderné bezpečnosti. Od roku 2015 stále pracuji na nově vytvořeném oddělení Accident managementu.
Za uplynulých 35 let prošla elektrárna celou řadou technických změn – s určitou nadsázkou by se dalo říct, že dnes už EDU není tou elektrárnou jako tehdy. Jaká je dnešní elektrárna, které z těchto změn považuješ za nejvýznamnější?
Velkých významných změn jak technických, tak i organizačních bylo od spuštění elektrárny hodně. Po technické stránce mělo velký vliv zvýšení výkonu bloků, s tím spojené rekonstrukce a nové palivo. Všechny technické změny většinou příznivě zvýšily, když ne produkci, tak spolehlivost a jadernou bezpečnost.
A totéž se týká personálu. Hodně lidí z té vaší „staré gardy“ (promiň ) už odešlo nebo právě odchází do důchodu. Jaká je podle tvého názoru ta „nová garda“ která přebírá žezlo?
Nová garda je určitě dobrá, s velkou částí operátorů jsem v kontaktu ze školení i zkoušek. Možná to v něčem mají lehčí než my, určitě mají víc informací, ale na druhou stranu je zase víc papírování. O novou gardu nemám strach.
A když dovolíš – nejen chlebem živ je člověk – jaké máš koníčky a zájmy? Čemu se věnuješ ve svém mimopracovním čase?
Zálibou je chalupa, samozřejmě vnoučata, a nenechám si ujít každý rok rybolov na moři v Norsku, když už na sladkou vodu není moc času.
A pohled „člověka, který byl při tom“ do budoucna… ?
Posledních deset let jsem si říkal, že bych se chtěl dožít spuštění nového bloku v Dukovanech, ale teď si nejsem zcela jistý, jestli se dožiju aspoň slavnostního výkopu...