Milan Krčmář: Na pouti do Santiaga mě fascinovaly příběhy lidí

Na cestě mu nevadí občasná trocha nepohodlí, důležité jsou pro něj zážitky. Zkušeností z výprav do celého světa má spoustu, jak ale sám prozradil, poslední cesta, kterou absolvoval letos v září, pro něj v mnohém byla více objevná než cokoli jiného předtím. Rozhodl se vyrazit alespoň na část legendární pouti do španělského Santiaga de Compostela, kam tisíce lidí ročně míří za ostatky svatého Jakuba.

Kdy vás napadlo vypravit se na pouť do Santiaga de Compostela?

I když jsem bez vyznání, uvažoval jsem o tom už dříve. Četl jsem knihy o té pouti a přemýšlel nad tím už dlouho. A když jsem se loni dozvěděl, že se tam chystají brtničtí farníci, tak mě to nakoplo a přidal se k nim.

Celou dobu, co byli na cestě, jste s nimi ale prý nešel.

To je pravda, já šel víceméně samostatně, ale bylo i tak dobré o sobě vědět a občas si navzájem vypomoct nějakou informací. Oni totiž do Španělska přiletěli už 4. září, kdežto já tam doletěl až 7. září. Ještě ten den jsem v Madridu sedl na noční vlak a následující ráno vystoupil v Sarrii, což je jedno z posledních míst, odkud se dá do Santiaga vydat, aby vám potvrdili, že jste cestu absolvovala. Pěší musí totiž ujít aspoň sto kilometrů, přičemž Sarria je od Santiaga vzdálená asi 118 kilometrů. Pak jsem se poutníky z Brtnice snažil dohnat. Šli delší cestu, navíc pomalu, takže měli být jen pár desítek kilometrů přede mnou. No, ale zde vznikla docela úsměvná situace – špatně jsme se domluvili, myslel jsem, že ten den, co jsem na pouť vyrazil, budou spát v jednom vzdálenějším městečku. Ale oni šli volným tempem a ubytovali se ve vesnici, kterou jsem prošel, aniž bych je zaznamenal, takže jsem je vlastně předehnal. Nakonec jsem tedy čekal já druhý den na ně, a nikoli oni na mě. Ale byli jsme od sebe vzdáleni jen pár kilometrů, takže jsme se rychle sešli. Mezi nimi byli jak náctiletí, tak sedmdesátníci, a zrovna den poté, co jsme se všichni potkali, se dva kluci od nich rozhodli, že půjdou rychleji. Já se k nim přidal, protože mi pomalé tempo, kdy urazíte třeba jen patnáct kilometrů za den, také moc nevyhovovalo, tudíž jsem se od té hlavní skupiny zase trhl. Ale nakonec jsme se všichni zase setkali v Santiagu, což mělo také své kouzlo. Zajímavé bylo, že všichni jsme byli na jedné cestě se stejným cílem, a přitom jsme měli odlišné zážitky podle toho, koho jsme na ní potkali, ale třeba i podle počasí, které je tam dost proměnlivé a částečně určuje váš denní rytmus.

Co vám utkvělo nejvíce v paměti?

Určitě lidé, které cestou potkáváte. Velmi brzo poznáte, že pouť do Santiaga není běžný vandr. Chodí na ni tisíce lidí, kteří přitom mají společný cíl, jímž je katedrála v Santiagu. Už kvůli tomuhle bych se na pouť vypravil znovu – a kdyby mi to dovolily pracovní povinnosti, tak klidně i na celou. Jenže to by znamenalo být na cestě možná i dva měsíce, což je pro mě dost nereálné. Ale snad to vyjde někdy v důchodu (úsměv). Když všechny ty lidi potkáváte, najednou si uvědomujete, že ač jdete sama, jste i tak součástí obrovské skupiny, která uvažuje podobně jako vy. Máte v hlavě stejnou myšlenku, takže stačí dát se s kýmkoli na pouti do řeči třeba otázkou „Ahoj, odkud jsi?“.

Ptal jste se jich takto často?

Ano, je to tam běžné. Naprostá většina lidí s vámi alespoň pár vět prohodí. Vtipné je, že se spoustou z nich jdete i několik dní. Mají podobné tempo, vycházejí ve zhruba stejnou hodinu a pak se s nimi potkáte ve stejném albergue, jak se říká poutnickým ubytovnám. Takže když někoho oslovíte první den, máte velkou šanci, že ho nakonec potkáte i v Santiagu. Stalo se mi, že jsem s někým takto každý den prohodil jen pár slov a postupem času jsme se docela poznali. I tohle je kouzlo té cesty.

Vzpomenete si, koho jste takto oslovil jako prvního?
Myslím, že to byla jedna Američanka z Minnesoty. Dali jsme se do řeči hned poté, co jsem vyšel ze Sarrie. Říkala, že jde celou cestu z Francie, tedy asi 800 km, a že pak ještě zaletí do Irska. Ale nejvíc mě dostalo, když jsem se jí zeptal, jak dlouho je vlastně na cestě. Ona se najednou zarazila, hluboce se zamyslela a pak mi řekla: „Víš, že vlastně nevím? Asi čtyřicet dnů, možná třiačtyřicet. Anebo pětačtyřicet? Já to nepočítám.“

Já byl v tu chvíli úplně konsternován tím, že lze prostě úplně vypnout a zapomenout na čas. Ale stačily dva dny a totéž jsem začal pozorovat na sobě.

Opravdu?

Ano. Nevím, jak to říct, ale na té cestě čas opravdu nehraje žádnou roli – tedy pokud ji nemáte naplánovanou tak, že víte, že musíte dojít třeba v neděli, protože vám zrovna ten den letí letadlo. To si pak čas určitě hlídáte. Ale pokud to uděláte jako všichni, že máte nějakou časovou rezervu, najednou začnete čas vnímat jinak. Já na pouť vyrazil v pátek a už v neděli jsem netušil, co je za den. Bylo mi to jedno, prostě jsem jen šel dopředu. Ono není ani potřeba se řídit hodinami – z albergue musíte odejít nejpozději v osm ráno, přičemž v západním Španělsku je tou dobou ještě tma. Takže jdete do tmy a pomalu se rozední. Pak vám někdy začne kručet v břiše, tak se najíte, ale je vám fuk, jestli je deset ráno, nebo dvě odpoledne. A někdy navečer přijdete do nějaké vesnice či městečka, kde je další albergue, a tam se ubytujete. A jdete celkem brzo spát, protože je tam večerka a zhasíná se. Musím říct, že člověk se tomu přizpůsobí velmi rychle. Najednou nemá den naplánovaný do nejrůznějších schůzek a činností, mobil máte vypnutý a nikdo vás neotravuje, neřešíte nesmysly. A není to ani jako na běžné dovolené, kde často chodíte spát pozdě, protože večer si jdete ještě někam sednout na dvě deci. Vlastně se na té pouti vracíte k jakémusi původnímu rytmu, ve kterém lidstvo žilo tisíce let a který začal mizet až s vynálezem žárovky. Prostě se přizpůsobíte přírodě a dennímu cyklu. I když nejsem žádný alternativec, tohle se mi moc líbilo, člověku to naprosto vyčistí hlavu. A navíc jsem si uvědomil, že takhle nějak museli den prožívat i ti původní poutníci ve středověku. Až na to, že oni samozřejmě neměli k dispozici ten komfort v podobě sprch nebo praček prádla, které v albergue běžně najdete.

Ta Američanka, o níž jste mluvil, šla celou tu hlavní pouť, Camino Francés. Potkával jste víc takových lidí, nebo to byla výjimka?

Takových bylo hodně. A nejen to, mnozí lidé chodí i delší trasy. Asi nikdy nezapomenu na Švýcarku Evu. Byl to takový diblík, měla sotva metr šedesát, a úplně z ní čišela dobrá nálada. Na její krosně jsem viděl takový zvláštní odznáček – svatojakubskou mušli, která je symbolem celé cesty, spojenou se švýcarskou vlaječkou. Tak jsem se jí zeptal, jestli je ze Švýcarska. Ona řekla, že ano. No a moje druhá otázka byla, odkud na cestu vyrazila. A ona odpověděla, že taky ze Švýcarska. V tu ránu mi spadla brada, protože jsem si nedovedl představit, jak taková křehká holka mohla ujít takovou šílenou dálku. Ale ona se smála, že to nic nebylo. Akorát v Burgosu, který je už ve Španělsku, pouť na pár dní přerušila, vrátila se domů na sestřinu svatbu a pak zase odjela zpátky do Burgosu a pokračovala dál. Podobně Francouz Adrien, který šel z Lyonu. Říkal, že doma pronajal byt, sbalil si saky paky a vyrazil. Nebo jedna Irka – ta mi vyprávěla, že v Irsku skončila v práci, odletěla do Francie a vypravila se na pouť, no a až se vrátí, tak si nějakou práci zase najde. Tyhle příběhy, kdy se lidi prostě zčistajasna rozhodli takhle změnit život, mě fakt fascinovaly.

Předpokládám, že tohle byli spíš mladí lidé.

To je pravda, ale na pouti potkáváte i seniory, klidně osmdesátileté. Den co den jsem tam vídával jednoho starého pána, který vypadal, že na každém dalším kroku to musí vzdát. Ale prostě šel. Vždycky měl zatnuté rty a nekoukal vpravo vlevo a šel. Vyloženě ho něco hnalo dopředu, nevím, zda byl věřící, a tak to tedy byla víra, nebo třeba dal někomu nějaký závazek. Ale bylo na něm vidět, že ví, že tu pouť musí ujít. Poprvé jsem ho viděl první den, co jsem na pouť vyrazil – a nakonec jsem se s ním potkal v Santiagu, kam došel tentýž den jako já. Cítil jsem k němu obrovský respekt, a i když to zároveň byl od pohledu dost nepříjemný člověk, v duchu jsem ho za ten výkon velmi obdivoval. Nevím, kde v sobě bral tolik síly, že to zvládl, a ještě relativně rychle. Jednou jsem také potkal jiného starého pána, a ten šel nesmírně pomalu, úplně se ploužil. Měl na zádech velký batoh, podle mě musel jít celou Camino Francés, a muselo to pro něj být nesmírně vyčerpávající. Ale v jeho očích jsem viděl, že to prostě dojde. I kdyby měl každý den ujít jen deset kilometrů. A naopak jindy jsem se setkal s jiným starým pánem, taky kolem osmdesátky, který doslova překypoval vitalitou. Už od pohledu měl pozitivní pohled na svět – když jsem se ho zeptal, jak dlouho je na cestě, tak začal odpočítávat zářezy na své sukovici. Aby podobně jako jiní poutníci nepřestal vnímat čas, tak si každý den udělal zářez do hole. Jako Robinson! A k tomu mi navíc řekl, že se na pouť nevypravil poprvé. Prý: „Letos jdu jen z Ponferrady, ale před devíti lety jsem šel celou Camino Francés.“

Bylo tam vůbec něco či někdo, co vám vadilo?

Že by mi něco vyloženě vadilo, to určitě ne. Se všemi lidmi jste naladěni na stejnou vlnu, musíte s nimi sdílet podobné nesnáze, ale i podobné prožitky, takže v ničem nejste tak úplně sami. Možná jednou mi přišlo, že je na cestě už opravdu hodně lidí. To jsme zrovna vyrazili z nějakého městečka se skupinou žáků z Malty. Byla jich snad stovka, a když se připletete do takového chumlu, kde se každý překřikuje, není vám to úplně příjemné. Ale oni se pak rozptýlili, takže to rychle pominulo, a navíc se ubytovali i v jiné vesnici než já, čili další den už jsem s nimi nevycházel a situace se neopakovala.

Jak člověku je, když najednou dorazí do cíle?

Musím se přiznat, že jsem z toho byl dost naměkko. Na náměstí před katedrálou sv. Jakuba si najednou uvědomíte, že tohle je skutečný cíl, kvůli kterému jste jela do Španělska a strávila kolik dní na cestě – není to jak někde na čundru, kdy prostě přijdete na nádraží v nějakých Kotěhůlkách, koupíte si jízdenku do Třebíče a váš letošní vandr končí. Před katedrálou si uvědomíte tu obrovskou hloubku celé poutě, tedy že jste šla po stopách lidí, kteří tak jako vy absolvovali podobnou cestu už před tisíci lety. A že kousek od vás jsou ostatky člověka, který byl u poslední večeře s Ježíšem. A nejen to, že ho i velmi dobře znal. Sice jsem bez vyznání, ale tahle myšlenka už z hlediska historie mi přijde neskutečná. A ty pocity byly o to silnější v tom, že jsem poslední část cesty šel se třemi Španělkami. Dvě byly sestry, další byla jejich sestřenice, dali jsme se před Santiagem do řeči, a tak už to došli spolu. A když tyhle holky dorazily před katedrálu, tak se div nerozbrečely, že tu cestu taky zvládly, začaly se objímat a pak prostě padly na to dláždění před katedrálou a byly úplně dojaté. Lidi, kteří chodili kolem, jim gratulovali, ptali se, odkud jsou, a moc jim k tomu výkonu přáli. To bylo dojemné i pro mě.

Z toho, co vyprávíte, mi vyplývá, že na cestu se nevydávají jen věřící.

Nevím, jaký je poměr mezi lidmi, kteří jdou kvůli náboženskému účelu a kvůli účelu jinému. Ale podle mě to asi nakonec všichni mají tak jako já – že přijdou ke katedrále a uvědomí si, že tahle cesta je jiná než všechny ostatní. A každý pak stejně do té katedrály zajde na tzv. poutnickou mši, ať je věřící, nebo ne. A když tam vidí ty davy lidí, když slyší mluvit ty kněží, kteří tam ten den přišli s poutníky z nejrůznějších zemí, když se zaposlouchá do melodie těch nádherných varhan, a když nad sebou nakonec uvidí doslova létat tu obrovskou čtyřicetikilovou kadidelnici, kterou tam rozhoupává skupina mnichů, pak si říká, že i kvůli tomuhle celá ta cesta stála za to. A pak posloucháte mši ve španělštině, a i když všemu nerozumíte, najednou cítíte, že ve vás ta pouť něco změnila. Vzpomínáte na lidi, které jste potkali, na věci, které jste viděli, a hlavně si uvědomíte, že právě ta cesta samotná byla tím cílem. Že ve vás něco otevřela a tahle mše je jakousi vznešenou tečkou za vším, co jste v poslední dnech prožili.

Říkáte, že mši spolucelebrovali kněží, kteří přišli s poutníky. Byli tam i nějací Češi?

Ano, když jsem tam byl, tak říkali, že ten den jsou mezi kněžími i čtyři čeští faráři. Jedním z nich byl i otec Petr Balát z Brtnice, který pouť navrhl pro své věřící, s nimiž jsem se na cestě potkal. Vtipné je, že spolucelebroval mši v katedrále svatého Jakuba, což je třetí nejdůležitější svatostánek pro římskokatolickou církev, a že jeho farní kostel je také zasvěcen svatému Jakubu. Jen je o něco menší než ta katedrála (úsměv).

Slyšela jsem, že jste byl i na „konci světa“.

Ano, ale autobusem. Ti dva brtničtí kluci, kteří se trhli od skupiny, totiž měli v plánu tam dojít pěšky. Já jim nestačil, takže to nakonec zkusili sami, ale jednoho z nich začalo bolet koleno, tak to raději odpískali, sešli jsme se v Santiagu a vyrazili na mys Fisterra autobusem. Musím říct, že to byl i tak zážitek.

Proč?

Protože jste na místě, odkud nevidíte nic jiného než Atlantik. To by nebylo nic divného, pokud se na to podíváme optikou člověka z 21. století, který létá každou chvíli k moři. Ale když na to nahlédnete očima těch původních středověkých poutníků, uvědomíte si, že oni tohle místo opravdu chápali jako konec Země či konec světa. Zatímco vy sem můžete dorazit během několika hodin, oni sem šli měsíce či roky. Během té cesty mohli klidně zahynout, ztratit se, museli čelit řadě nástrah. A když sem přišli a pohlédli na ten obrovský oceán, tak to s nimi muselo pořádně zamávat. Vnímali tu obrovskou plochu bez konce a nemohli tušit, že tam někde daleko je Amerika. Mysleli si třeba, že kdesi za obzorem se oceán propadá někam do hlubiny a opravdu tam končí svět. A tak tam stojíte nad tou vodou, pod vámi se tříští vlny, a najednou si uvědomíte, že naprosto stejný obrázek měli před sebou i oni. Taky viděli tu nekonečnou modrou pláň, taky se tam tříštily ty vlny… A stejně jako vy měli jedinou možnost – jen se otočit. Nic jiného dělat nemohli, byli prostě na konci světa, dál cesta nevedla a nikdy nepovede. Tady končí cesta i svět. A když se vrátíte zpět do 21. století, najednou je vám jasné, že tohle místo se úplně liší od nějaké pláže, kam jste se přijela jen koupat a užívat si dovolenou. Tohle místo je konečným cílem a bylo jím pro desítky či stovky tisíc lidí před vámi. A proto na tomhle mysu poutníci spalovali své svršky a začínali zde nový život, protože když dojdete až na konec světa, co lze dělat jiného, než začít od začátku? Mimochodem, ta spáleniště tam jsou pořád, lidé tam dodnes občas něco spálí. A taky je tam cedule připomínající cestu Lva z Rožmitálu, který sem se svou družinou došel coby vyslanec českého krále Jiřího z Poděbrad. To našince samozřejmě potěší – dojde na konec světa a spatří tam české stopy a zmínku o tak významné mírové výpravě.

Vy byste asi na běžnou „koupací“ dovolenou nejel, že?

Nemám nic proti cestovkám a chápu, že spousta lidí díky nim ušetří čas, protože za ně vše naplánují a vše za ně zařídí. Ale já rád cestuji sám a poznávám různé kultury a země, o dovolené nevydržím na jednom místě. Čtrnáctidenní povalování v nějakém resortu, kde máte všechno u nosu, ale přitom ten nos nevystrčíte mezi tamní obyvatele, by pro mě byla ta nejhorší dovolená v životě. O dovolené se chci starat sám o sebe, splynout s místními, takže jezdím vyloženě na vlastní pěst. A když přitom můžu mít batoh na zádech a poznávat i krásnou krajinu té země, tím lépe. A je-li ta cesta ještě takového rázu, jako byla právě svatojakubská pouť do Santiaga, co víc si přát?

 

Camino de Santiago, jak se oficiálně nazývá pouť do španělského Santiaga de Compostela, je asi nejznámější trasou založenou na křesťanských principech. Jejím cílem je katedrála v galicijském Santiagu, kde jsou uloženy ostatky svatého Jakuba (šp. Santiago), jednoho z nejbližších Ježíše Krista. Do Santiaga vede řada různých poutních cest, nejznámější je Camino Francés, která začíná ve francouzském podhůří Pyrenejí v městečku St. Jean-Pied-de-Port. Tato cesta je dlouhá asi 800 km, poutníci ji zvládnou za zhruba šest až osm týdnů. Ze Santiaga lze poté pokračovat na „konec světa“, mys Fisterra (šp. Finisterre), který leží asi 90 kilometrů západně. V posledních desetiletích svatojakubská pouť poněkud ztratila svůj náboženský podtext, vydávají se na ni i lidé bez vyznání. OSN ji zařadila na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Pro absolvování cesty je nutné nechat si vystavit tzv. credencial, tedy poutnický průkaz, jenž vás opravňuje k přespání v albergue, poutnických ubytovnách, které poskytují základní služby a nocleh za velmi nízké ceny (většinou 6 až 10 euro za noc). Pěší poutníci musejí urazit alespoň 100 km, cyklisté či jezdci na koních pak 200 km, aby v Santiagu získali tzv. Compostelu, tedy latinsky psaný certifikát o absolvování pouti. Poutníci do credencialu sbírají také razítka z míst, jimiž procházeli, lze na něj získat slevy do muzeí atp.