Malba motivovaná přeměnami energií

Ctí klasickou malbu, v níž dosáhl jako vynikající kolorista a krajinář pozoruhodných výsledků. Nic však není Štolfově malbě vzdálenější, než lyrická tesknice vysočinských roubených chalup, i když se rodina Štolfova  do Brna přistěhovala právě z Vysočiny. Štolfa je malíř, který vyrůstal v industriálně periferní krajině v okolí maloměřické cementárny,  a kterého odjakživa vzrušoval  svět závodních motocyklů Masarykova okruhu.  V letech 1960 – 1962 věnoval intenzívní pozornost dramatickému  kontrastu lidské psychiky a „chladného” stroje. Na téma vztahu člověka a techniky navázal i v cyklu Elektrárny. Důležitým rokem byl pro malíře rok  1966, kdy navštívil Paříž, kde ho fascinovaly i šokovaly její rušné bulváry  „pokryté barevným plechem přemisťujících se vozidel.” Tento zážitek později dovedl Miroslava Štolfu až k myšlence kapotovaných krajin.

To, že má Štolfa porozumění pro svět rychlých kol a třeba i pro technologické komplexy elektráren ovšem neznamená, že mají jeho bezvýhradný obdiv. Znalost fungování strojů, ale i možností jejich zneužití, je tématem Štolfova malířského vyrovnávání se se světem.  Od 80. let vytvořil rozsáhlý cyklus obrazů Nová příroda, v němž přírodní podstatu našeho světa přetavil do podoby kapot, pod nimž mizí původní krajinné prostředí. A v cyklu Horizonty jako by už segmenty průmyslové produkce doslova vytlačovaly z našeho zorného pole vše přírodní. Před Štolfovými obrazy jsme tak nakonec na vážkách, zda to, co se zdá kovově zvonící a třeskutě drtící, není nakonec jen barevná mha, světelný přelud, věčný boj různých forem dobra a zla. 

Arnošt Pacola