Rozhovor

Lenka Drexlerová: Potřebuju vědět, že to má smysl

30. 04. 2012

Lenka Drexlerová je z Hrotovic, studuje Sociální pedagogiku a poradenství na Filosofické fakultě v Brně. Má ráda jízdu na kole a vysokohorskou turistiku. Baví ji lidi s dobrým smyslem pro humor. Nejí ryby a houby a nikdy nedočetla Babičku Boženy Němcové.

Čemu se v současné době věnuješ, co tě nejvíce zaměstnává?

Vedle školy věnuji čas hraní divadla v brněnském amatérském souboru - to je pro mě takový příjemný relax, kdy se můžu vyřádit a na chvíli hodit za hlavu všechno ostatní. Většinu volného času ale věnuji dobrovolnické činnosti v třebíčském občanském sdružení KADET (Kamarádi dětem). A co konkrétně mě teď zaměstnává? Asi příprava projektů a taky se začíná rozjíždět chystání tábora. Letos mám premiéru na postu hlavního vedoucího.

Jak se dnes žije neziskovým organizacím?

Když to uvedu na příkladu našeho sdružení, kde jsme všichni dobrovolníci a věnujeme tomu volný čas po škole nebo po práci, není to úplně sranda. Navíc neziskové organizace, které se věnují činnosti s dětmi ve volném čase, se staví po bok institucí, které už mají mezi lidmi své jméno - třeba Domy dětí, ale i školy se svými zájmovými kroužky. Neziskovky si pak musí svou pozici těžce vydobýt. Navíc konkurence je veliká. Dalším kamenem úrazu může být financování. Neziskovky jsou závislé na penězích z dotací. Začátek každého roku je pak obdobím nejistoty, kdy neví, jestli se jim vůbec podaří získat takové prostředky, aby mohly činnost zajistit tak, jak by chtěly. Sem spadá i neustálé obhajování tradičních a dlouhodobých aktivit, třeba kroužků a oddílů. Podle mého názoru mají právě tyto dlouhodobé činnosti největší smysl a dětem můžou nejvíc nabídnout. V grantových programech se ale víc slyší na inovativní projekty. Takže život neziskovek rozhodně není procházkou v růžové zahradě, Někdy je to dřina, která ale přináší své ovoce. A proto to vlastně děláme, ne?

Co nabízejí neziskové organizace mladým lidem?

Určitě možnost poznat sebe, naučit se věci, které potom můžou uplatnit i v dalším životě. Učím se díky tomu vyjadřovat své názory nahlas, spolupracovat s lidmi, vést týmy, líp organizovat svůj čas. Můžu nahlédnout pod pokličku toho, jak to dneska v neziskovkách vlastně funguje. Navíc mě tahle činnost nasměrovala i k tomu, co teď studuju a čemu se chci dál věnovat. Je toho hodně.

Podílíš se na přípravě výchovného systému. Můžeš to více přiblížit?

Jde o takový návod pro neziskovky, podobné jako je ta naše. Takže pro organizace, které se věnují pravidelné a dlouhodobé činnosti s dětmi v jejich volném čase. Smyslem téhle činnosti totiž není jen nabídnout dětem zábavu v partě kamarádů a zaplácnout tak čas mezi školou a pobytem doma. To, že děti chodí do nějakého kroužku nebo oddílu jim může dát mnohem víc než to, že se chvíli nenudí. Dneska se hodně mluví o klíčových kompetencích. Pro někoho je to ale termín moc odborný a obecný a někomu jinému se při něm už může ježit srst. V podstatě jde ale o dovednosti, které si děti osvojují třeba právě v kroužcích, a díky kterým se jim bude líp fungovat v normálním životě. Třeba proto, že budou schopné o věcech přemýšlet, udělají si vlastní názor a zvládnou si ho obhájit, aniž by tím někoho ponížily. Školy a další organizace, které spadají pod správu ministerstva školství, musí mít ze zákona vypracované metodiky, jak tyto dovednosti rozvíjet a jak ověřovat, že to funguje. O neziskovkách se ale v téhle souvislosti nemluví, i když mnohé dělají podobnou činnost jako Domy dětí. Pak by se opravdu mohlo zdát, že jen zaplňují volný čas a nějaká výchovná nebo vzdělávací činnost probíhá až někde na druhé koleji a snad i nevědomky. Výchovný systém, který připravujeme, by měl těmto organizacím pomoct k tomu, aby si ujasnily, co chtějí v dětech rozvíjet a dokázaly to dostatečně konkrétně pojmenovat.

Po čem dnešní mladí lidé touží?

Snad po tom, aby byli v životě spokojení... Co to pro koho znamená, už je pak na každém. Ale myslím, že tahle obecná přání jsou společná všem, bez rozdílu věku.

Kdo je tvým vzorem? S kým by ses chtěla jednou potkat?

Vzorů mám hned několik. Nejsou to ale žádné slavné osobnosti. Největším vzorem jsou pro mě lidi, kteří se pohybují v podobných kruzích jako já, které můžu sledovat při jejich práci a učit se od nich. Takových lidí si vážím a je pro mě hnacím motorem být jednou jako oni.

Jaké je tvé nejoblíbenější místo na Vysočině? Kam ráda jezdíš a kde si dobíjíš baterky?

Jako první mě napadlo naše tábořiště u Nové Říše, kterému říkáme Údolí Mohykánů. Je to pro mě takový kousek úplně jiného světa. Nejhezčí je, když tam skoro nikdo není. Pak je tam úžasné ticho, jen bublá potok a občas zapíská káně. Na dobíjení baterek a urovnání myšlenek ideální.

Jaký je tvůj nezapomenutelný zážitek?

Když to zase vztáhnu k volnočasové činnosti s dětmi, dodnes si živě pamatuju na krátké setkání s Galénem. Jde o člověka, který se vedle Foglara stal významnou osobností a skutečným pojmem v téhle "branži". Je například autorem myšlenky Březového lístku, ocenění pro lidi, kteří se dlouhodobě věnují práci s dětmi a mládeží, a zakladatelem Galénova nadačního fondu. Na jedné akci ke mně a ke kamarádce při loučení přišel, podal nám ruku a řekl, že jsme jako jeho vnučky. Že to, co děláme, děláme dobře a ať v tom vytrváme. Tehdy nám bylo asi patnáct. Jako pro začínajícího instruktora to pro mě byl hodně silný zážitek a myslím, že mě svým způsobem skutečně ovlivnil.

Co je pro tebe v životě důležité?

Potřebuju vědět, že to, co dělám, má smysl. Pak mě to baví a ráda tomu budu věnovat dostatek svého času a energie. Důležitá je pro mě taky parta lidí kolem mě, se kterou můžu spolupracovat a věci sdílet.

Také si myslí tví spolužáci v Brně, že je v Hrotovicích elektřina zadarmo?

Spíš provokují s radioaktivním zářením. Prý jestli vůbec musíme používat světla, jestli  nesvítíme sami a takJ S tou elektřinou zadarmo to ale není špatný nápad!

Fotogalerie