Květiny pro Karla Čapka i zámeckou paní…

Rostliny, kterými si krášlily své zahrady, pocházely z Vejtasova zahradnictví, jež bylo založeno před více než sto lety. Radost do našich zahrad přináší i dnes, díky pokračovateli rodu Vladislavu Vejtasovi.

Když vstoupím do vašeho zahradnictví, hned v úvodu mě přivítá starý reklamní poutač a letáčky z dob první republiky. Kdo začal se zahradničením?

Zahradnictví založil můj pradědeček Antonín Vejtasa v roce 1901 se svým bratrem. Nejdříve pěstovali zeleninu, což je rychloobrátkové zboží. Časem se však cesty bratrů „rozdělily“ a zahradničení se věnoval jen praděda. Ze vzpomínek pratety Mařenky vím, že k nám chodily v neděli hospodyně pro čerstvou rebarboru na buchty.  Když začala válka, praděda narukoval na Podkarpatskou Rus, kde ho potkalo veliké štěstí. Jeho velitel  byl milovník rostlin a skalniček a ten si objednával i v době války časopis se zaměřením na zahradničení. Časopis docházel přes frontu až z Německa. Praděda si našel čas na jeho studium a ve volných chvílích se toulal po horách. Horská květena ho zaujala natolik, že  zde začal rostliny sbírat, což se tehdy ještě mohlo a posílal je vlakem prababičce domů, která je doma udržovala.

A co se dělo s květinami po návratu z války?

Praděda se po válce zaměřil na pěstování květin a s rostlinami, které přežily cestu přes frontu, začal experimentovat. Dříve se skalničkám říkalo alpinky a trvalkám se říkalo pereny, což znamenalo vytrvalý.   Praděda měl pocit, že by měl tyto názvy trochu přiblížit českému lidu a dal jim názvy skalničky a trvalky. Nové názvy byly oficiálně poprvé použity v roce 1922, dokladováno  je to v jedné knize Jaroslava Neumanna Horného.

Pradědeček nebyl  jen  autor nových názvů, ale je především znám díky kopretině Česká píseň.

Ano, tu vyšlechtil výběrem ze semenáčů již tehdy pěstované plnokvěté odrůdy, která však neměla tak pěkně stavěné květy, jako nový semenáč.  Zahradník Oskar Smrž jí pojmenoval „Česká píseň“. Tento název jí dal proto, že půjde  hrdě světem jako česká píseň. Na trh ji uvedl pan Vaněk, velkozahradník z Chrudimi. Za sazenici se tehdy dávalo 10 korun, což bylo velice mnoho, protože v té době stály sazenice 3- 4 koruny. Kopretina je specifická tím, že potřebuje přesazovat. My jsme dokonce  o tuto  kopretinu přišli, ale díky školkám v Litomyšli se nám ji podařilo získat zpátky.

Dívám se, že zde máte hodně historických propagačních materiálů a letáků.

Praděda byl jeden z prvních, který dvakrát ročně vydával katalog  s perokresbami a fotografiemi. Jeho zahradnictví patřilo za první republiky k pěti největším, kde se pěstovaly trvalky a skalničky. Mezi jeho tehdejší kolegy patřil mj. i pan Karel Stivín z Černolic, předek známého hudebníka Jiřího Stivína. Musím říct, že praděda  hodně  inzeroval a propagoval své výpěstky, díky tomu se nám zachovalo mnoho materiálů.

Mezi vystavenými exponáty jsou i objednávky od bratrů Čapkových. Jak se květiny z Moravy dostaly až do Prahy?

Karel Čapek jezdil navštěvovat do Jaroměřic Otokara Březinu, to tehdy ještě působil v Lidových novinách jako redaktor. Když v roce 1929 Březina zemřel, začal si Čapek objednávat sám a doporučoval nás dalším zájemcům o květiny. V době, kdy se Čapkům posílalo, osazovali zahradu u své nové dvojvily v Praze na Vinohradech. Ale každý si objednával zvlášť.

 Pro naše rostliny  si jezdila také hraběnka Sidonie Nádherná z Vrchotových Janovic, která rovněž měla hodně přátel a milovníků květin. Paní hraběnka byla velice pokroková žena. Jezdila autem, dokonce se účastnila i automobilových soutěží a vždy, když dorazila do našeho zahradnictví, vydala se sama hledat pradědečka po zahradě. Dochovala se nám od ní pohlednice jejího zámku s objednávkou s jejím rukopisem. Jezdil k nám také baron Wražda z nedaleké  Police, knihovník Jiří Mahen z Brna a naše květiny se dostaly také až do Vídně do botanické zahrady. O dědečkovi se říkávalo, že je to zahradnické ASO.

Co si mám pod tím představit?

ASO byl kdysi obchodní dům, kde se prodávalo zboží levněji. Děda se snažil prodávat své rostliny levněji, a to proto, aby si zákazník mohl koupit více rostlin a tím byl větší obrat. Vejtasovo zahradnictví také patřilo mezi jedno z prvních, které rozesílalo rostliny. Díky tomu nám zde stojí ještě původní balírna. Všechno zboží se balilo do proutěných košů a vozilo se na nádraží, odkud vlakem putovalo za zákazníkem. Za další velice pokrokovou věc považuji v té době vybudování větrníku a nádrže na vodu. Dnes jsou to již jen technické památky, které nám připomínají pradědečkovu schopnost a pokrokovost.

Jak tak poslouchám, tak toho praděda stihl opravdu hodně. Jak ty sám pokračuješ v rodinné tradici?

Jsem rád, že v ní pokračuji. Ze čtvrté generace jsem asi jako jediný zdědil „zelené geny“. Někdy mám pocit, že je ve mně uvnitř pradědeček, protože mám podobné nápady jako on. Zároveň je to i veliký závazek pokračovat v pradědečkově díle a udržet dobré jméno firmy, které dělají spokojení zákazníci.

A co Březina, známé osobnosti a Vejtasovo zahradnictví dnes?

Jednu paní z Březinovy společnosti napadlo, že by mohla vzniknout na nevyužívaném dvorku  Březinova muzea skalka  Karla Čapka. Chytil jsem se toho nápadu a vytvořil jsem skalku věnovanou Čapkovi. Jak je známo Březina je básník symbolismu, a proto jsme zahradu v muzeu vytvořili v duchu samých symbolů. Například sbírka Hudba  pramenů je vyjádřena zurčící vodou v prameništi a symbolicky jsou tam kameny z rodiště Karla Čapka – Malých Svatoňovic  i z rodiště Otokara Březiny, z Počátek. Musím říct, že to byla pro mě velká pocta a výzva podílet se na této skalce.

Letos děláme kytice na festival Petra Dvorského, který sponzoruje Skupina ČEZ, a tak se snažím do kytic zakomponovat i barvy sponzora. K hlavnímu sponzorovi festivalu mám velice blízko, protože jsem pracoval jako zahradník na Jaderné elektrárně v Dukovanech 6 let a přiznám se, že vždy, když jedu kolem, rád se podívám na výsledky své bývalé práce - vzrostlé stromy a keře v areálu elektrárny, které jsem zde s kolegy sázel, vždy potěší.

Zrovna dnes mám vázat kytici pro Lucii Bílou. Vždy se snažím, aby ta kytice byla něčím zajímavá a originální. Rád dávám do kytice tu nejvoňavější růži, kterou pěstujeme. Je to typ anglické růže, ale s francouzským jménem Madame Issac Pereire. Také dnes do kytice přidám  zajímavé modré kulaté květenství bělotrnu.

Určitě se teď chystáš, že mi položíš oblíbenou novinářskou otázku, jakou květinu mám nejraději. Takže odpovídám rovnou. Z hlediska obchodu by to měla být ta květina, která je prodaná, ale u mě je to asi tak: nejraději mám květiny, které jsou nenáročné, dlouho kvetou, dlouho vydrží ve váze. No a pak ještě mám radost z toho, když mám na zahradě nějakou nenápadnou květinu a někdo ji objeví a chce si ji koupit a já se s ní těžko loučím, to jsou pro mě nejkrásnější květiny.

Máš nějaký zahradnický sen?

Ano, mám. Ale ten je zatím nesplnitelný. Vytvořit z celé naší zahrady zahradu inspirativní a zážitkovou pro dospělé i pro děti a k tomu ještě malé zahradnické muzeum. Máme totiž doma hodně materiálů po pradědečkovi a určitě by si to zasloužil. Muzeum by se dalo časem snad otevřít, ale proměnit celou naši zahradu v zážitkovou, to zatím bude jen snem. Ale mám velmi šikovnou manželku- zahradnici a tři šikovné děti. Tak třeba ten  sen proměníme ve skutečnost.

 Alena Hostašová