Karel Pochman: Pamatuji si, jak místo elektrárny tady stála louka
Karel Pochman pracoval pro elektrárnu Dukovany od roku 1978. Bydlí v Jamolicích a patří k pamětníkům – energetikům Při natáčení pořadu Retro jsme se ho zeptali na pár otázek.
Byl jste u začátku výstavby elektrárny. Jak na to vzpomínáte?
Já tady pamatuji ještě louku (smích). Respektive první energetické zařízení byla pomocná kotelna, která se spouštěla v roce 1979. Tehdy betonáři potřebovali mít teplý písek na betonáž základové desky. Prošel jsem v elektrárně mnoha a mnoha funkcemi, vzpomínám na tu práci jen s velkou láskou. Všichni lidé, kteří na Dukovanech pracovali, tak je to všechny vzalo u srdíčka, a skutečně odvedli perfektní práci.
Na které pozici jste v elektrárně pracoval nejdelší dobu?
Nejdelší dobu jsem pracoval jako hlavní technolog, kdy jsem mimo jiné měl na starosti přípravu provozního personálu čili operátora reaktoru, operátora sekundáru. Nabíral jsem v podstatě lidi ze školy úplně energetikou nepolíbené a z těch se dnes rekrutují ředitelé a samozřejmě vysocí funkcionáři nejen na elektrárně Dukovany, ale i Temelín.
Jaká byla vaše cesta do dukovanské elektrárny?
Moje cesta do elektrárny byla naprosto jednoduchá a zároveň složitá. Po vysoké škole jsem nastoupil na elektrárnu Tušimice I., kde jsem šel zase od základů. A končil jsem v roce 1969 jako hlavní inženýr provozu. A tam mě zlákala ta fantastická technika jádra a tady se dával dohromady personál. Tak jsem se sem přihlásil a oni mě vzali. Od té doby jsem tady.
Teď se hodně diskutuje o tom, jestli je elektrárna stará a jestli může fungovat dál. Co si o tom myslíte vy, když jste vlastně tu elektrárnu prožil od začátku do teď.
Víte, to mě zlobí, když někdo řekne, že je elektrárna stará. Já dobře vím, i ze svého působení, že elektrárna má fantastické technické parametry, bezpečnostní parametry a že není vůbec žádný problém prodloužit její provoz do roku 2020, do roku 2025. Ještě ke všemu – současná generace, jak z atomové komise, tak samozřejmě elektrárenští, různě na základě zkušeností zahraničí elektrárnu zodolňují. Sice to stojí poměrně hodně peněz, ale elektrárna, podle mého názoru, vždy vyhovovala a vyhovuje mezinárodním pravidlům.
Procházíme po elektrárně, spoustu lidí vás poznává, zdraví... Jaký je to pocit?
Docela hezký. Když starého dědka někdo pozdraví, usměje se na něho žena, tak to je hezké.