Karel Picmaus: Kdo nelétal, jako by nežil

Karel Picmaus, který je také zakladatelem novodobého Západomoravského aeroklubu Třebíč a jeho letiště, byl letos rovněž navržen na udělení Dřevěné medaile. Je to třetí nejvyšší ocenění Kraje Vysočina.

Karel Picmaus (1943) coby vystudovaný strojař začal profesionálně létat v roce 1972. Na svém kontě má 105　tisíc pracovních letů a 13　000 letových hodin s　práškovacími letadly, především se zemědělským strojem Z-37 Čmelák. Na prestižní seznam leteckých osobností byl zařazen jako jediný zástupce profesionálních pilotů letadel ve váhové kategorii do 5700　kilogramů. Na seznamu je tak vlastně i za všechny piloty aerotaxi či letce, kteří se věnují hašení požárů či vápnění lesů.

I příznivci letectví je tato kategorie letců a letadel poněkud přehlížena.

Máte pravdu, je to poněkud opomíjená skupina letců, nad kterou se běžně mávne rukou, že jako o nic nejde a tak. Na druhou stranu ti, co to dokážou ohodnotit, vědí, že je to skupina pilotů, kteří své letecké řemeslo celé opravdu oddřou. Žádná jiná skupina pilotů není na tom tak, jako my. My každý let musíme odřídit od první vteřiny dání plynu až do ubrání plynu po přistání na zemi.

A to nesmíme zapomínat na leckdy nevyzpytatelnou povětrnost nízko nad zemí.

Tak, tak, žádný meteorolog na světě vám totiž neřekne, jaké panují povětrnostní podmínky za humny vesnice ve výšce třiceti metrů, kam máte letět práškovat. Takový pilot je navíc vlastně velitelem sám sobě. My jsme si všechno zabezpečovali sami. Od smluv se zemědělci po vyhodnocování meteo situace, od rekognoskace letišť a obdělávaných pozemků až po starosti o mechanika a materiál. A s konečnou platností jenom pilot rozhodl o vykonání letu.

Zavzpomínejte na vaši cestu k létání.

Pamatuji si jako kluk na vstupenku na letecký den v Třebíči v roce 1948. Byla podlouhlá na výšku s motivem třebíčské věže a dva větroně typu Šohaj krouží kolem ní. Dlouho jsem ji měl schovanou. V sedmnácti letech jsem plachtil na letišti v Křižanově a v osmadvaceti se stal profesionálním pilotem u tehdejšího SlovAiru. Jako profesionální pilot jsem měl mít původně letiště u Stříteže, ale to padlo a udělalo se v　Moravských Budějovicích.

V letectví je známo, že nejhorší fází letu je přistání, na druhém místě start. Vy jste se vlastně jako práškovací pilot stále pohyboval ve dvou nejnebezpečnějších fázích, startů a přistání jste absolvoval v jednom dni třeba osmdesát nebo dokonce sto.

Obrazně řečeno, neustále jsem coural křídlo po zemi. Létání pilota zemědělského letadla v　malých výškách a rychlostech je vlastně takovým neustálým taháním čerta za ocas. Statistika říká, že na jeden start připadá pět zatáček. Takže jsem vlastně udělal přes půl milionu zatáček ve výšce do třiceti metrů. Také povětrnost se během dne často velmi rychle mění, což je pro přízemní let nebezpečné. My jsme ale hodně využívali i staré pranostiky zemědělců jako třeba – devátá rozhodne. Nebo –červánky, zítra bude foukat atd. A ono to platilo.

Kolik času jste měl v přízemním letu na to, abyste reagoval třeba na neočekávaný poryv nebo změnu směru větru?

Obvykle vteřinu, někdy zbývaly dvě vteřiny do nárazu do země. Když se stříkalo v　pěti nebo jen ve třech metrech, tak v　takové výšce jako pilot moc nenaděláte.

Podařilo se vám to vždycky, důkazem je fakt, že si spolu povídáme.

Ale byly samozřejmě i horké chvilky, zvláště v dobách, kdy jsem byl ještě mladej a odvážnej. Bylo to někdy v　roce 1974. Dostal jsem rozpis polí popsaných místními názvy – Novákovo, Františkovo – a k　tomu katastrální mapu. Tak jsem přišel na jedno pole v　údolí Dyje, které se jmenuje Lojbink, mezi Podhradím a Uherčicemi. Letím přes les, vidím pole, začínám klesat a uvažuji, jak to budu dělat. A najednou vidím, že letím v　uzavřeném údolí. Kolem samé kopce a přede mnou padesátimetrová skála. No, přežil jsem.

Pohovořte o některých typech letadel, na kterých jste létal.

Nejlepší byl Z-37 Čmelák. Bylo to vynikající letadlo, i když na něj ze začátku piloti nadávali, přisuzovali mu různé nectnosti, ale nebyla to pravda. Byl sice motoricky poddimenzovaný. Motor má jen 315 koní a to je na tu váhu 1　850 kilo, co má nosit, jen tak akorát. Ale létal dobře, nezradil, vynikající motor nikdy nevynechal.

Pilotů se na něm ale zabilo snad třicet.

Čmelák je dobré letadlo, pilotů na něm zahynulo přes 30, kluci, co spadli, neměli štěstí. Pilotáž u Čmeláka musela být precizní. Pokračovatel Čmeláka turbočmelák měl obrovskou výhodu v silném motoru. A skutečně, turbo nikdy žádné nespadlo, protože když to bylo potřeba, pilot motor „oroštoval“, zahučelo v něm jak v piliňácích a letadlo valilo nahoru bez ohledu na váhu. Je to velmi dobré a bezpečné letadlo, ale s　mnohem větší spotřebou benzinu.

A co Dromader, když před ním na snímku stojíte, vypadáte jako pilot americké stíhačky z druhé světové války.

PZL M18 Dromader bylo zemědělské velkoletadlo polské výroby, měl nekapotovaný hvězdicový motor a uvezl dvacet pět metráků! Čumák měl hrozně dlouhý, od kabiny k vrtuli bylo asi pět metrů. Když jsem s ním poprvé odstartoval, tak jsem si říkal, panebože, jak s tou lokomotivou přistanu? Člověk měl pocit, že létá s americkou palubní stíhačkou Corsairem.

I lidé, kteří se o letectví příliš nezajímají, znají práškovací dvouplošník Antonov An-2, přezdívaný Andula.

Už samotná přezdívka naznačuje, že stroj to byl povedený a vesměs oblíbený. A i když první prototyp vzlétl už před více než 70 lety, tak Anduly stále nepatří do šrotu. Ta její dvě křídla, to je vlastně továrna na vztlak. Z hlediska bezpečnosti létání je výborná duralová konstrukce bachratého trupu s vysoko umístěnou kabinou. Takže se třeba stalo, že při nouzovém přistání do lesa se spodní část trupu i s podvozkem utrhla, ale posádka vystoupila z kabiny nezraněna.

Obraťme list, vaší velkou zásluhou po roce 1989 je obnova Západomoravského aeroklubu a vybudování letiště v Třebíči.

Přivítal jsem hned po revoluci možnost, že by se letiště u Třebíče mohlo vybudovat. Bohužel jsem na to šel už poněkud pozdě. Došlo k odtržení obcí Střítež a Kožichovice od Třebíče. Svou roli hrály změny v　legislativě, zákon o hospodaření s　půdou atd. Byly i různé obavy. Třeba trávu z　letiště nikdo nechtěl, protože prý bude potřísněná olejem a benzinem z　letadel. Až dnes už více než dvacetiletým provozem jsme snad všechny odpůrce přesvědčili, že z　letadel olej necrčí. Největší letadlo, které u nás přistálo, byla Andula. Pro ni je to naše letiště ještě až moc dlouhé. Také zde přistává často desetimístný Pilatus a přistál u nás i Američan, který si　České republice koupil práškovací stroj Z-37 Čmelák. Nadšení pro létání mám v sobě dodnes, mezi piloty vesměs panuje přesvědčení, že kdo nelétal, jako by nežil. S tím souhlasím.