Kamil Ahmadieh: Hra na klavír je emoční zpověď, která nepotřebuje slova

Kamile, jaká byla tvoje cesta ke klavíru?
Moje cesta ke klavíru byla v podstatě velmi jednoduchá. Mám bratra, který hrál na klavír a učil se u paní učitelky Kucharské v třebíčské ZUŠce. Když mi byli asi čtyři roky, tak jsem začal chodit ke klavíru, když bratr cvičil a různě jsem napodoboval to, co on hrál. Rodiče si říkali, že ten zájem o klavír u mě není asi tak běžný, tak mě přihlásili do základní umělecké školy v Třebíči. A tam jsem strávil jedenáct let.

A co bylo dál? Jak se vyvíjela tvoje hudební kariéra?
Po kvartě na třebíčském gymnáziu jsem se rozhodl studium přerušit a nastoupit v Brně na konzervatoř. Jsem studentem čtvrtého ročníku JAMU v Brně, kde mě vede profesorka Helena Weiser. Letošní rok trávím díky projektu Erasmus ve finských Helsinkách.

Co tě na klavíru a na hudbě tolik fascinuje?
Je to pro mě emoční zpověď, která nepotřebuje slova. Vše totiž nejde popsat slovy. Emoční vklad, který nám předávají skladatelé v hudbě, je mnohem barvitější, než jsme schopni vyjádřit slovy. A to mě na tom tolik fascinuje.
Viděla jsem tvoje rychlé prsty na klavíru. To bylo neuvěřitelné…
Je to hodně o tréninku. Ale není to tak, že když člověk stráví dvanáct hodin denně za klavírem, tak to bude fungovat. Důležité je, jak efektivně dokážete cvičit.

Prozradíš nám svůj recept?
Já osobně se snažím od začátku proniknout do toho, co chtěl daný autor skladbou vyjádřit. Ve chvíli, kdy dojdu k závěru, že mám jasnou představu o tom, co chci lidem říct, tak potom už je cesta mnohem jednodušší. Samozřejmě člověk musí vyřešit také technickou stránku, bez toho to také nejde. Ale pro mě je podstatné pochopení myšlenky a sdělení autora. 

Ve svých pětadvaceti letech vychází tvé první sólové album. Kolik je za tím práce?
Spoustu (smích). Ale nejen té mé, ale i členů spolku Cordial Musica, kteří mi dali tuhle úžasnou možnost. Nápad vznikl po jednom z koncertů, na kterém jsem měl tu čest vystoupit s pianistou Ivem Kahánkem. Tam se upekl projekt mého CD a já jsem si vybral skladby, které jsou jedny z mých nejoblíbenějších. Leoš Janáček je mým srdečním skladatelem, toho jsem tam nemohl nedat.

Zajímalo by mě, jak se takové CD vážné hudby natáčí a kde?
Měli jsme na to poměrně krátký čas, protože jsme museli hodinu a půl programu nahrát asi za dva dny. Natáčeli jsme skoro deset hodin denně. Bylo to hodně náročné, protože jsme to natáčeli v sále Kalimety a bez klimatizace. V červenci tam bylo asi čtyřicet stupňů. Ale zvládli jsme to! Spolupráce s hudebním režisérem panem Podařilem a zvukařem Jirkou Novotným byla tak skvělá, že jsem si to opravdu užil.

Jaké jsou tvé další plány?
Určitě bych rád pokračoval v hraní koncertů jak na poli sólové nebo komorní hudby. Komorní hudba je něco, čím bych se rád zabýval víc a víc. Ať už s jakýmkoliv nástrojem nebo zpěvákem. Je to ohromné barevné spektrum klasické hudby, a hlavně mě to baví.

Máš bohaté zkušenosti s vystupováním v České republice i v zahraničí. Jaký dojem na tebe dělají tato publika?
Specifická kategorie je pro mě třebíčské publikum. V rodném městě se mi vždy hraje krásně, protože cítím, že mi tady lidé moc fandí. Co se týče zahraničního publika, je to vždy velmi individuální. Někdy cítíte spojení s publikem a někdy ne.

Je pravda, že jsou v zahraničí velmi populární naši skladatelé?
To ano. Mají tam větší ohlas než u nás. Třeba v Asii jsou Dvořákova díla ohromně populární, v Japonsku je to přímo Dvořákomanie (smích). Ale i hudba Janáčka má ve světě obrovské jméno.

Leoš Janáček je tvůj oblíbený autor, čím tě zaujal?
Janáček je pro mě autor, který má hodně specifický hudební jazyk. Pro člověka, který není zvyklý ho poslouchat, je pro něj těžko poslouchatelný. Proto je důležité seznámit posluchače s příběhem, který je za tím. K jeho skladbám ho často podnítili velmi tragické události, například smrt jeho jednadvacetileté dcery.

Eva Fruhwirtová