Kamarádi mi řekli, ať běžím z Prahy do Třebíče. A tak jsem běžel, říká Štěpán Dvořák

Začal tiše vykládat, kde žije a pracuje. Jak přišla řeč na běhání, začal se usmívat a hlasitě vyprávěl, kde všude už běhal a kolik kilometrů už má v nohách. Štěpán Dvořák běžel dokonce z Prahy do Třebíče a založil adrenalinový spolek Off-limits.cz, kde slaňuje a houpe se pod vysokými mosty.

 

Štěpáne, pocházíte z Třebíče?

Ano, narodil jsem se tady a pořád jsem v Třebíči.

Pracujete jako hasič v Jaderné elektrárně Dukovany. Vždy bylo vaším snem, jako u většiny hasičů, vykonávat toto povolání nebo spíš poslání?

Jsem pravý opak.  Když jsem skončil na gymnáziu, tak jsem chtěl jít na vojenskou školu, tam mě ale kvůli zdravotním problémům nevzali. Měl jsem dlouhodobý kašel, který trval trochu déle. Rok jsem tedy počkal a pak jsem se dostal. Zjistil jsem, že ta škola mi vůbec nesedla. Skončil jsem to tam a šel pracovat do armády.  Nastoupil jsem do Přáslavic za Olomoucí jako klasický voják. To mě ale nebavilo a snažil jsem se dostat někam blíž k domovu. Nakonec se mi podařilo získat místo v Náměšti nad Oslavou u vojenských hasičů. Tam jsem byl od roku 2008 do 2014. Tam se mi moc líbilo. Ale přišla transformace, kdy se slučoval Přerov s Náměští a téměř všichni dostali výpověď. Teoreticky byli dva lidi na jedno místo. A já, protože jsem studoval vysokou školu a neměl jsem dost kvalifikace, jsem vypadl. Pak když přišlo neštěstí v japonské Fukušimě a byly nové mezinárodní kvóty na ochranu jaderných elektráren, hasiči potřebovali posílit řady. Tak jsem získal místo právě v Jaderné elektrárně Dukovany. Ale abych došel k tomu, co jste se ptala, zda to byl můj sen, tak vůbec. Vždy jsem chtěl být záchranář. A nejbližší funkce, jako zaměstnání, je právě hasič.

Na vaší facebookové stránce máte druhé jméno „chodec“. Proč chodec, baví vás chodit?

Abych pravdu řekl, tak bych to nejraději asi smazal. To jsem si vymyslel na střední škole, byla to taková nucená přezdívka, kterou musel každý mít. Hrávali jsme deskovou hru Dračí doupě a potřeboval tam každý nějaké jméno. Líbila se mi tam jedna postava, říkali jí Chodec. Tak jsem si to převzal jako přezdívku. Takže to vlastně nemá nic společného s mým pohybem.

I když tedy chůze a sport k vám neodmyslitelně patří. Vím o vás, že jste v červnu šel pěšky z Prahy do Třebíče, jak vás to napadlo?

Vlastně jsem běžel. Běhám už deset let. Předminulý rok na podzim jsem poprvé uběhl šedesát kilometrů. Pak jsem si to dal i závodně s časem a měl jsem velice dobré umístění. Tak jsem si řekl, že chci dále navyšovat vzdálenosti. Minulý rok v březnu jsem uběhl poprvé sto kilometrů, pak sto padesát - to jsem běžel z Českých Budějovic do Třebíče. To mi ale nevyšlo, byl jsem po dvou nočních směnách, takže jsem dohromady tři noci nespal a to mě zničilo. Přišel přívalový déšť, takže jsem to na sedmdesátém kilometru ukončil. O týden později jsem to zkusil znova a to se mi podařilo. Sice jsem v lese zabloudil a prodloužil si trasu o deset kilometrů, ale zvládl jsem to.  Byl jsem zničený, dva měsíce jsem neběhal. Říkal jsem si, že už nikdy více. Ale pak mi to nedalo a začal jsem znova plánovat. Chtěl jsem uběhnout dvoustovku. A kamarádi mi řekli, ať běžím z Prahy do Třebíče, to je dvě stě kilometrů.

Takže jste jel autobusem do Prahy a potom běžel domů?

Nejdříve jsem si něco zařídil ještě v Brně, tam mě vzal kamarád autem. A pak jsem byl domluvený s dalšími kamarády, kteří mě vzali do Prahy. Běžel jsem z Václavského náměstí v Praze. Chtěl jsem to mít pojmenované od Václava k Cyrilovi. Vyběhl jsem ráno v pět hodin.

Jak jste se na tento běh připravoval? Nějak speciálně jste trénoval před tak velkou zátěží?

Na to se snad ani připravit nedá, to je takový celoživotní trénink. Prostě běhám a běhám. Akorát před závody, nebo velkou zátěží si to trochu přizpůsobuji. Každý den dám čtyřicet až padesát kilometrů před závody. Potom čtyři až pět dní předtím úplně vysadím. Jenom se normálně hýbu a jedu třeba jenom na kole do práce.  Na závod potřebuju být odpočatý.

 Za jak dlouho jste to uběhl trasu Praha–Třebíč?

Bylo to 31 hodin a 50 minut. Ke konci jsem měl unavený sval a spíš jsem chodil a kulhal, než běhal. Když jsem vybíhal v pět hodin ráno z Prahy, tak jsem si nastavil na telefonu odhadovaný čas cíle. Ten jsem sledoval nejvíc. Ukazovala to, že doběhnu v neděli o půlnoci. Ale zpomaloval jsem a u Jihlavy mi to ukazovalo, že doběhnu v sedm hodin ráno.  Nakonec jsem kvůli unavenému svalu doběhl někdy okolo jedné hodiny po obědě. Kamarád se mnou jel od Přibyslavic na kole a tak nějak jsme to došoupal na naši zahradu v Poušově. I když jsem měl oficiální cíl u Cyrila na Karlově náměstí, tak noha už nefungovala, musel jsem to vzdát. Pak jsem se dozvěděl, že na mě čekalo dost lidí, to mě mrzelo.

Máte nějaký speciální jídelníček před zátěží, nebo celkově si udržujete zdravou a pravidelnou stravu? Většina sportovců mi řekne, já jím všechno, ale víc se hýbu. Jak je to u vás?

U mě je to hodně zvláštní. Já jsem takový všežravec, tedy byl jsem. Ale tuto zimu mě napadlo, že se lidské tělo hrozně přejídá. Abychom získali energii z jídla, tak to musíme prvně sníst a vynaložit hodně úsilí, abychom to přetransformovali na energii. Tak jsem si logicky řekl, když sním míň jídla, tím pádem mám toho méně na trávení a to malé množství energie mi bude stačit. A ono to vážně funguje. Takže já teď už jenom snídám. Dám si normální porci snídaně a pak celý den nejím.

 Opravdu celý den nejíte? Ani večer to pověstné jablko?

(smích) Ne, ani večer jablko.  Nevečeřím už od podzimu loňského roku. Od letošního jara neobědvám. A od března jen snídaně. Hodně piju, zvedla se mi spotřeba vody, protože nejím. Prostě mi to tak v pohodě vyhovuje. Za čtrnáct dní jsem snížil hmotnost o osm kilo. Od té doby se mi zvýšily fyzické vlastnosti. Běhám rychleji, víc vydržím, nepotřebuji tolik spát a necítím únavu.

 Co třeba snídáte?

To je úplně jedno.  Hodně se mi zvedly chutě na smažené a tučné jídlo. Tak si dopřávám slaninu, vajíčka, prostě to na co mám chuť.

 Jste zapojený do adrenalinového spolku Off-limits.cz, to byl váš nápad seskupit milovníky dobrodružství?

S mým nejlepším kamarádem, se kterým jsem se potkal na základní škole, jsme byli oba dva velcí sportovci. Hodně nás bavili lanové aktivity. Začali jsme s tím blbnout a experimentovat. Nejdříve co jsme našli u dědy na půdě, konopná lana a jiné. Pak jsme si koupili vlastní lana. Chodili jsme slaňovat na skály a umělé zdi. Jednou jsme šli už bez doprovodu slaňovat na železniční most a bylo tam hodně diváků, dnes už kamarádů. Jenže slaňování pak byla nuda, tak jsme ho začali podlézat. Nahoře jsem se navázal a přeručkoval na druhou stranu. Jenže most byl plný prachu a jak jsem ho podlézal, tak už jsem to potom nezvládl, pustil jsem se a  zhoupl se na laně. No a bylo to. Zjistil jsem, že houpačka je velmi zajímavá. Po pár letech jsem zjistil, že se to jmenuje Kienova houpačka. Takže jsem zjistil, že jsem objevil něco, co už je známé.  Ale těší mě to, že jsem to celé roky nevěděl a vyvíjel jsem si to po svém. Pěkně od začátku.

 Co následovalo dál?

V té době jsem byl na vysoké škole v Brně a chytlo mě tvorba webových stránek. Měl jsem touhu něco vytvořit, ale nevěděl jsem co. A napadlo mě, že udělám webové stránky o nás. Museli jsme se nějak pojmenovat. Kamarád došel k dnešnímu názvu Off limits.cz  Přijel zrovna z Ameriky a měl angličtinu ještě zaběhlou a slovíčka víc chápal. My Třebíčáci  jsme nechápali, co to vlastně znamená, znali jsme jen NO LIMITS. Ale kamarád nám vysvětlil, že to znamená jako bez hranic, ale spíš něco zakázaného. A to bylo ono.

Takže můžete legálně provozovat slaňování z mostu a skákání pro veřejnost?

Ano můžeme, vše máme ošetřené. Tam, kde to máme povolené, můžeme provozovat akce s veřejností.

 Stává se vám, že někdo neskočí a zůstane stát na tom mostě a sleze zpět?

Tak taky se to stává. Průměrně jeden člověk za rok se takto zasekne. Chce jít, pak se rozmýšlí dlouho a už pak neskočí.

Vrací se vám lidé, co si s vaším spolkem skočí z mostu? Co vlastně po skoku říkají? To už nikdy, nebo naopak chtějí znova?

Jak kdo.  Někteří skáčou pravidelně několik let. Jsou to většinou naši kamarádi. Ale jsou samozřejmě i lidé co se na to moc těší, skočí a vůbec je to nenadchne.

Co plánujete do budoucnosti, běžet cestu kolem světa?

Ano to bych chtěl.  Něco dokázat, třeba přeběhnout republiku. (smích)

 

Autor: Eva Fruhwirtová, Šárka Vostálová

Foto: archiv Štěpán Dvořák