Jizerská padesátka je srdcovka, říká Jiří Šťastný

Okolí Kristiánova, Bedřichova, Nových Luk a Jizerky patří ve zdejší chráněné krajinné oblasti k těm nejkrásnějším běžkařským trasám, které jsem poznal. Přijíždíme v pátek navečer a bydlíme spolu s kámošem Standou v Bedřichově hned pod stadionem. S námi na patře výborný švédsko-norský Team Coop a team LeasePlan Go, doktor Jan Pirk, olympijská vítězka Mirka Knapková, mistr světa v boxu Lukáš Konečný a tak je o zábavu postaráno, je o čem povídat.Jizerská padesátka má téměř 1000 metrů převýšení, což je druhá nejkopcovatější trat v sérii Swix Ski Classics. Zatím je to daleko, ale už nyní se těším na můj druhý start na nejslavnějším lyžařském maratonu konaném v České republice. Jede se klasicky, žádné bruslení.

V sobotu dopoledne leje jako z konve, ale běží se pětadvacítka. Jdeme na trať povzbuzovat. Za hodinu jsme celí mokří, běžíme zpátky na hotel. A odpoledne svítí sluníčko.  Tréninkových 15km po dvouleté běžkařské absenci je jako balzám na běžkařské duši. Nutno podotknout, že těch 15 stupňů nad nulou dělá se stopou divy. Samá voda. Ale jak říká domácí pan hoteliér - namazat modrý ultra blue umí každý. V neděli se prý pojede na červenostříbrný klistr. Na jeho slova jsem si při nedělním závodě často vzpomenul. Naše sobotní večerní soustředění v prostorách restaurace (jak „namazat“) tvrdě kontrastovalo s norsko-švédskou taktickou poradou. Nu což, jiný kraj, jiný mrav. Naše švestková příprava je léty prověřená.

Sobota ráno: mrzne, změna o 15 stupňů dolů. Tak to je mazec. Před startem závodu zkouším lyže na neuzavřené části tratě. Paráda, lepí to, ve stoupání žádný problém. Jedu na tuhý stoupací vosk, Standa na klistr od pana hoteliéra. Tvrdohlavá palice se zase projevila, klistr jsem odmítl, nemám s ním dobré zkušenosti. Při zkoušce před závodem se moje varianta ukazovala jako nejlepší, ale jak jsem zjistil později, pouze v nasoleném sněhu.

Bedřichov, start: při čekání ve startovní vlně jsem se podivoval, že většina lyžařů má ve stoupací komoře lesknoucí se klistr. No budiž, uvidíme. Má se dle předpovědi počasí zatáhnout a hustě sněžit. Odstartováno! Začátek se musí rozjet trochu svižněji a vyhnout se tak špuntu závodníků, který se po několika stovkách metrů vytvoří v nájezdu do lesa. Hodně se padá, trať je těžká. Musím si dávat pozor na hůlky od padajících závodníků. Pomyšlení stoupat do kopce při klasice bez hůlek mě polévá studeným potem. Po pár kilometrech na Nové Louce jsem to už pochopil: promazal jsem totálně, na chemii jsem byl vždycky slabší. V tom případě se to musí urvat silou, tak se většinou jede soupaž. Ale to nejde do nekonečna. Nejsem profík a moje paže „inkousta“ s něčím takovým nepočítaly. Nastupuje strategie č.2: není důležité zvítězit ……, ale dokončit. Výsledkově to bude propadák, to je mi jasné, zážitkově super. Ne nadarmo se říká, chceš-li si něco užít, zpomal. Předbíhá mě Standa, s ulomeným pahýlem pravé hůlky.

Na Knejpě 15km: bohudík, vyškrábal jsem se nahoru, hůlky prohnuté jako luk. Občerstvovačka, davy lidí potřebují pít. „Nezastavujem, máme zpoždění“, napadá mě oblíbená hláška z jednoho českého filmu. Předbíhám několik stovek žíznivých účastníků. Asi těch, co mě předběhli ve stoupání při mých pokusech něco namazat na lyže. Všude ve stopě je led a po mém vytouženém sněžení ani památky. Ve sjezdech je hodně nepříjemných pádů, zejména u něžnějších pohlaví. Vidět čtyři pět lidí na hromadě ve stopě, není nic příjemného. To máte potom velkou honičku se jim ve zdraví vyhnout. Ale dobře to dopadlo snad pro všechny účastníky. V hlavě mě strašila sobotní událost, když se při pětadvacítce jedna lyžařka málem utopila v tůni plné ledové vody.

Smědava 30km: žízeň jako trám, opět míjím občerstvovací stanici, jdu na pivko do horské chaty. Ale co to nevidím: plné sběrné autobusy závodníků, kteří to vzdali. Dávám se s nimi do řeči, prý toho mají plné kecky. To je pro mě šok. Jizerská se přece nevzdává. Napadá mě:  „Ježišmarjá, to snad dojedu poslední, když většina hvězdné pěchoty odstupuje“. Nasadím úprk zpátky na trať, tentokrát do sebe valím teplý ionťák a vzhůru do kopce. Toto asi kilometrové stoupání mi přijde jako nejprudší na celé trati. Prvních 500m dávám soupaž až na kyslíkový šok. Druhou polovinu kopce vycházím pěšmo s křuskami v rukou. Zvedl se ostrý mrazivý vítr a začalo do stopy hustě sněžit. To mě ale samozřejmě nemohlo vylekat, s tím jsem ostatně počítal. Bohužel  tou dobou jsem již dávno „letěl“ po trati na hladkých lyžích bez jediné šupinky vosku.

Hřebínek 39km: tady se chvíli zdržím, můj oblíbený kiosek. Škoda že se nejede na Olivetskou horu, mystické místo. Včera tam stopou tekly potoky vody a dnes jsem se těšil na tu ledovou podívanou.  Poslední občerstvovací stanice, chci vyjádřit poděkování pořadatelům za to, jak v těchto šílených podmínkách umožnili několika tisícům podobných sportovních bláznů tuto nádhernou zábavu. Po čtvrthodince povídání u skvělých klobásků jdu dorazit zbytek závodu.

Bedřichov, cíl: sprint do cíle samozřejmě naplno, obrovské povzbuzování diváků, dojetí na krajíčku a potom rychle do tepla na guláš mezi ostatní spolubojovníky. Co dodat: trať byla promrzlá a rozlámaná od rolby na deseticentimetrové ledové hroudy, kamínky při sjezdech v zatáčkách, množství pádů ale málo zranění, euforie a perfektní panoramata.

Většina se ptá: Tak co, kolikátý? Ale o tom to není. Jizerská 50 je srdcovka. V dnešní době se většina lidí honí za výsledky, u mě to tentokrát bylo o prožitcích. Já jsem si to teda užil se vším všudy!  Ale příští rok zpátky do stáda! Napálím to, co to dáJ  Za rok, půjdete si to prožít a vyzkoušet legendární závod i Vy?  Skol!

Jiří Šťastný