Jiří Suchý: Dělám to, co mám rád

Pane Suchý, mohl byste zavzpomínat na vaše nejkrásnější léta?

Nejhezčí roky pro mě byly od roku 1931 do roku 2016 (úsměv). Ano, je to celý můj život a říkám to trošku s nadsázkou, ale jsem spokojený s tím, co je a co bylo. Dokonce vzpomínám rád i na ty nepříznivé doby, protože jsem byl mnohokrát na indexu, ale i ty pro mě měly určitý význam a vůbec na ně nežehrám. Beru život tak, jak je, a i v těch nevlídných dobách jsem si našel způsob, jak existovat. Samozřejmě jsem byl introvertní, byl jsem uzavřený a mělo to pro mě význam.

Pokud bych ale měl skutečně něco vybrat, tak zásadní pro mě byl samozřejmě vznik divadla Semafor v roce 1959, které trvá doposud, což je už 57 let. Je to divadlo malé, pro 180 diváků. Já sám mám v divadle sedm funkcí - hraju, píšu hry, skládám muziku, jsem ale taky režisér, navrhuju kostýmy, dělám scénografa a navíc úřaduju – jsem  řídící, část dělám zadarmo, abychom se uživili. Náklady divadla jsou obrovské – milión tři sta tisíc korun měsíčně.

Dá se říct, že kvalitní kulturu není možné dělat bez dotací?

Určitě ne v případě menších divadel. My bychom mohli vydělávat více, pokud bychom zvedli cenu vstupenek, což ale nechceme a bylo by riziko, že bude chodit méně návštěvníků. Já jsem dokonce udělal takovou anketu mezi našimi štamgasty, zda by chodili do divadla, pokud bychom zdvojnásobili cenu vstupenek. Jejich odpověď byla, ano, chodili, ale ne tak často. Někteří naši diváci k nám chodí každý den!

Spolupracoval jste s mnoha významnými osobnostmi, jakým byl například pan Miroslav Horníček. vaším partnerem byl Jiří Šlitr, dnes je to Jitka Molavcová. Dá se porovnat parťák na jevišti „v kalhotách a v sukni“?

Ano, měl jsem v životě v Semaforu dva zásadní partnery – Jiřího Šlitra a Jitku Molavcovou. Jsou to speciální vzory v rozdílu mezi mužským a ženským elementem. Těch rozdílů je málo. Spíš se našly styčné body. Oba dokázali to, co ostatní nedokázali: respektovat partnera na scéně. Vždy to byl takový pink – ponk. Bylo to ukázněné, počkat, až ten druhý řekne svoji repliku. Jednalo se vždy o citlivou hru. S těmito partnery se jednalo také o opravdové přátelství. I když s Jiřím Šlitrem jsme se k sobě dostávali trošku déle. Jirka byl jiný než já. Byl více racionální, já spíš spontánní. Nakonec jsme k sobě ale cestu našli a stali se opravdovými kamarády. S Jitkou jsme se spřátelili rychleji, máme totiž podobné povahy. Oba jsme introverti. S Jiřím Šlitrem jsme se na scéně vyskytovali 8 let, s Jitkou je to už 47 let. A to za celou dobu nikdo z nás nepráskl dveřmi, nevznikl žádný rozkol, což je myslím na zapsání do Guinessovy knihy rekordů. Vždy jeden z nás ustoupil v zájmu udržení dobrých vztahů, za což jsem moc rád.

A to se dostáváme k otázce: „Pořád vás to ještě baví?“

No po pravdě, když se mám po celodenní práci ještě sebrat, obléct a jet do divadla, děsně se mi nechce. Když tam přijedu, jsou tam mí kolegové, už to taje, když pak vylezu na scénu a diváci jsou vstřícní, jsem naprosto šťastnej.

Jak se udržujete v kondici? V psychické a fyzické?

Udržuju se tak, že se neudržuju (úsměv). No mám tři věci - nekouřím, nepiju a nesportuju. A dělám to, co mě baví. No a taky jsem tak od dvaceti let poměrně vyrovnanej. Dřív jsem byl nervák, to už pominulo. Nechávám to na životě, na osudu, jak to plyne.

A ještě k divadlu. Divadlo Semafor zakotvilo v Dejvicích. Líbí se vám zde?

Pro mnohé diváky je to trošku z ruky, není to centrum, kde jsme byli kdysi. Ale je to blízko stanice metra, tedy dostupné. První dva roky jsme měli problémy, než se sem lidi naučili jezdit. Teď si zvykli a jak jsem říkal, někteří nadšenci chodí do Semaforu každý den.

Hrajete denně?

V Praze hrajeme 15 až 16 představení měsíčně. V prosinci je to 22 představení. Navíc pak jezdíme na zájezdy. Vyjíždíme dvojím způsobem – tím prvním je divadelní zájezd, tedy jedeme s divadelní hrou, abychom se dostali do povědomí i v jiných větších městech jako například – Bratislava, Brno, Tábor, Hradec, a další. Druhým typem výjezdu jsou koncerty. Dvakrát měsíčně vyvezeme hudebníky a můžeme jim tak finančně přilepšit. My je totiž nemůžeme zaplatit tak, jak by si zasloužili. Na koncertě jim můžu dát více než v sériovém představení. Dále jsou to besedy, často mimo Prahu. Také maluji, už jsem měl přes 80 výstav, tedy se účastním vernisáží. No, a pokud jsem doma, tak píšu, protože jsme autorské divadlo, máme tři premiéry ročně. Skládám taky muziku a režíruju, mám se co ohánět.

Necítíte v tom už určitý tlak? Zůstává ta radost?

Jako tlak to cítím, ale dělám to rád, jsem s tím smířenej. Někdy mi to leze na nervy, když se blíží premiéra a musíme zdvojnásobit tempo. Ale spadne to ze mě, když premiéra zabere, což se většinou děje. Ale taky ne vždycky, hraje se vždy trošku vabank. Za těch 57 let dokážu odhadnout, co divákovi půjde k duhu, ale výjimečně se i totálně zbodnu. Mění se divák, mění se i náš repertoár. Ale stejně je to pro mě někdy překvapení. Napsal jsem muzikál Prsten pana Nibelunga. Na tom jsem si dal ohromně záležet, udělali jsme honosnou výpravu, lidi prořehtají celé představení, tleskají vestoje, jsou kladné kritiky, ale prodává se to nejhůř. Mám pocit, že málo lidí o Nibeluncích ví, je to starogermánský epos, zřejmě k tomu nenašli vztah. Včera jsme hráli  Kdyby tisíc klarinetů, tam je vždy narváno, Kytice bude

mít 820. reprízu a je stále vyprodaná.

Můžete prozradit, na čem teď právě pracujete?

V těchto dnech zkoušíme hru Skleněné prkno, která bude mít 2. prosince premiéru. Je to bizarní hra o člověku, který je vyhlášený jako král zvuku, jenž sbírá všechny možné zvuky, písně, projevy na magnetofonových páscích. Jeho chamtivá rodina přemýšlí, jak by se archivu zmocnila, ukládá tomu tatíkovio život. Nakonec se ale zjistí, že je to jen jeho fikce, že je král zvuků, a ve škatuli od bot má jen pár pásků. Je to hra o lidské chamtivosti.

Jak lehce vám chodí nápady? Tři představení za rok, to asi není vůbec jednoduché.

Chodí tak, že musí chodit (úsměv). Vždycky si pomáhám tak, že jedna hra ze tří je ta, co už jsme někdy uváděli. Dám jí nový kabát, vložím nové písničky, upravím. Letos jsme nasadili Divotvorný hrnec, který jsme předělali. Vodníka hrál Jan Werich, nechtěl jsem ale přebírat jeho vtipné monology, tak jsem si vymyslel monology jiné, prošpikovali jsme hru vzpomínkami na Wericha a na dobu, ve které se to tehdy hrálo. A nové nápady? Většinou si říkám, co bych si tak rád zahrál? Když jdu po ulici, mám v kapse blok, přemýšlím, udělám si poznámku. Tady doma si sednu a zkusím něco napsat, pak zjistím, že je to blbý, a tak to za dva dny smažu.

Jak odpočíváte?

Odpočívám tím, že spím. Snažím se i přes den si alespoň půl hodinku urvat. Vydržím pak večerní představení a po něm na něčem ještě zapracuju. Ale pokud se přes den nemůžu natáhnout, tak večer melu z posledního.

V létě jste vystupoval na 
zámku ve Valči v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského a také jste společně s Jitkou Molavcovou zavítal do elektrárny Dukovany. Na co rád vzpomínáte?

Elektrárna to byl pro mě obrovský zážitek, já jsem vůbec neměl představu, jak to tam může vypadat. Podlehl jsem tomu, čemu možná podlehli i ostatní, třeba odpůrci atomových elektráren. Myslel jsem si, že jde z těch vašich komínů kouř. Ale už cestou tam, mě náš provozní šéf poučil, že se jedná o chladicí věže, ze kterých vychází čistá pára. Když se mluvilo o Černobylu, tak se mluvilo o selhání lidského faktoru. U vás jsem viděl, že lidský faktor neselže. Měl jsem z toho ten nejlepší dojem, z čistoty prostředí, profesionality. Říkal jsem si, že by tam mělo projít co možná nejvíc Čechů, aby se o tom mohli také přesvědčit.

Od nás jste si odvezl také pracovní přilbu, kterou jste přiřadil do své sbírky přileb. Jaký je váš největší sběratelský skvost a odkud máte všechny ty helmice a brigadýrky?

Přileb a čepic mám celkem 130. Jsou z různých pramenů. Některé jsou třeba z blešáku, jiné z „army shopu“, další od soukromých osob. Nejstarší skvost je z roku 1825 a jedná se o přilbu dragounskou. Někdy se mě lidé ptají, jak mohu, jako pacifista sbírat vojenské helmy. A já odpovídám, právě proto - z přilby se nestřílí, ta vojákovi chrání hlavu a tím i život.

Co vy a moderní technologie, sociální sítě? Máte i facebook, stíháte se tomu věnovat?

Vím, že je třeba jít s dobou, mám šikovnou asistentku, přes kterou dávám osobní vzkazy mým přátelům. Vše co tam je, je ode mě, pouze technicky to řeší moje asistentka.

Co byste vzkázal našim čtenářům?

Vzpomínám na krátký, ale velice milý pobyt ve vašem regionu. Bylo to moc fajn. Přeji vám, ať se vám dobře daří. Přichází období Vánoc, tak bych vám rád popřál, aby vánoční svátky proběhly přesně podle vašich představ, protože je každý máme jiné.

Ptala se Jana Štefánková
Fotografie Dušen Dostál, Jan Sucharda, Petr Sankot