Jdu do všeho po hlavě, říká Monika Babková

„Nikdy nevíte, co vám v životě vyjde, ale když to nezkusíte, tak to nezjistíte," říká světlovlasá vysoká dívka, která studuje jadernou fyziku v Praze. Od své mladší sestry Ivany dostala k Vánocům knihu s názvem Vadná. Pro všechny, kdo si myslí, že jsou normální. „Nemá to být narážka na mě, ale sestře se líbil ten název. Kniha je o zběsilosti dnešní doby, je to veselé i smutné zároveň," říká Monika a já navazuji se svojí první otázkou:

Máš za sebou první semestr na ČVUT v Praze, konkrétně na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Byl to těžký půlrok?

Jak se to vezme. Nejdříve jsem se musela zorientovat v Praze, pak ve studijním systému a naučit se cestu z kolejí do školy. Ale šlo to celkem rychle. Pak přišlo zkouškové a to nás prověřilo. Například úspěšnost u zkoušek z matematiky je třicet procent, takže se musíte hodně snažit, abyste mohli pokračovat dál. Polovina mých spolužáků ani na zkoušky nešla, vzdali to hned po prvním semestru. Většinou jim nesedl obor, nebo nezvládli nápor učení.

Co tě vedlo k tomu, vybrat si takovýto obor?

Vždycky mě bavila matematika a fyzika, takže jsem se směrovala to technické oblasti. V rozhodování mi pomohla i Dana Drábová (předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost – pozn. redakce). Když jsem byla ve čtvrťáku na střední, setkali jsme se v Dukovanech a povídali jsme si o energetice, o elektrárně a o tom, co studovala. Moc se mi to líbilo, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím.

Který předmět tě nejvíce baví? Znáš ten pocit, že odcházíš z přednášky a nemáš tušení, co se tam vlastně odehrálo?

Asi matematika. Té je všude plno. Kdyby mě nebavila, nemohla bych tento obor studovat. Během semestru se mi často stávalo, že jsem odcházela z učebny a nevěděla jsem, která bije. Člověk tomu nesmí podlehnout (smích).

Kdy se ti nejlépe učí? Máš nějaký recept na to, jak se efektivně učit?

Na střední jsem se učila průběžně. To je asi ten nejlepší recept. V tomhle je vysoká škola velkou nevýhodou. Největší nápor přijde o zkouškovém a do hlavy je potřeba dostat co nejvíce věcí. Já se učím intenzivně čtrnáct dní před zkouškou, pak všechno vysypu a můžu se učit na další.

V čem je podle tebe nejtěžší přechod ze střední školy na vysokou?

V denním režimu. Na vysoké mám víc času pro sebe. Když jsem jezdila každý den z Rouchovan do Třebíče, tak jsem ráno vyjela a odpoledne, skoro večer, přijela zpátky. Teď na vysoké začínáme třeba o půl desáté a ve čtyři jsem už na koleji. Pak jdu cvičit nebo do kina. Na změnu režimu si člověk zvykne. Daleko déle mi trvalo si zvyknout na větší samostatnost a na to, že přes týden vlastně bydlím v Praze.

Jak se žije studentům z Vysočiny v Praze? Je těžké zapadnout do nového kolektivu?

Ze začátku to chvíli trvalo, než jsem zjistila, jak vše funguje. Se spolužáky i se spolubydlícími jsme se seznámili celkem rychle. Každé úterý se scházíme a hrajeme deskové hry. Často také chodíme na večerní semináře, které vedou zahraniční studenti, kteří jsou tady na Erasmu. Vyučují jazyky a představují svoji zemi, jídlo a zvyky.

A že jsem z Moravy, to pozná každý. Jsme zvyklí se oslovovat děcka. "Děcka, kam dneska půjdeme? Děcka, co bude dnes k obědu?" To Pražáci neznají a smějí se nám. Ale nám to nevadí, aspoň se odlišujeme.

Když jsi chodila na gymnázium do Třebíče, byla jsi doma každý den. Teď jezdíš jednou za týden. Není ti smutno po rodině? Jak je pro tebe vůbec rodina důležitá?

Ze začátku mi bylo hodně smutno, ale musela jsem si zvyknout. Nebyla jsem v takové situaci sama, a tak jsme se na kolejích a ve škole seznámili a volný čas trávíme spolu. Domů ale jezdím každý týden. I když bych mohla zůstat přes víkend v Praze, táhne mě to domů. Rodina je pro mě důležitá, potřebuji je vidět a být s nimi.

Moniko, každou neděli chodíš do kostela a aktivně se podílíš na akcích rouchovanské farnosti. Také jsi členem pěveckého sboru Paprsky. Co pro tebe víra v Boha znamená?

V Boha věřím, to je pravda. Je to pro mě důležité. Často se na něj obracím, když mi je nejhůř. Věřit v Boha znamená nebýt sám. Je to pocit bezpečí. Často to zažívám v cizích kostelích. Přesto, že tam jsem sama, vím, že sama nejsem. A tak to funguje v celém mém životě.

Co na lidech kolem sebe nejvíce oceňuješ?

Jednoznačně přímost a upřímnost. Chci, aby se ke mně přátelé chovali tak, jak se chovám já k nim. A já se snažím chovat k nim slušně a pravdivě. A nesnáším lež.

Které je tvé nejoblíbenější místo v okolí?

Ráda chodím na procházky kolem Rouchovan. Oblíbenou trasu mám na Nové Dvory a na Mstěnice. Je tam klid a nechodí tam moc lidí, to mám ráda. A na kole ráda jezdím k Heřmanické kapličce, je tam hezky. Jinak moc ráda cestuji. Doteď si vzpomínám, jak mě uchvátila Itálie, konkrétně Vatikán. Stáli jsme tam děsně dlouhou frontu, abychom se dostali do katedrály svatého Petra a Pavla a mohli vystoupat až nahoru. Byl tam krásný výhled na Řím. Raději než města mám přírodu. Líbí se mi ta naše a také slovenská. Slovensko je víc drsné a příroda je tam ještě hodně neporušená. U nás mám ráda Novohradské hory nebo okolí Tišnova.

Jakou akci každý rok nemůžeš vynechat?

Rouchovanské hody. V kroji jsem byla už pětkrát a letos chci jít zase.

V čem jsou pro tebe krojované hody tak důležité?

K tomu musíte mít vztah. Je to naše tradice a máme hezké kroje. Navíc máme výbornou partu a vždycky si to moc užijeme. Jak se říká: šohoj večer, šohaj ráno. Takže když držíme zábavu dlouho do noci, ráno pak musíme vstát, obléct se do kroje a pokračovat. Neexistuje, že by někdo nevstal. Jsem ráda, že do Rouchovan jezdí každý rok na hody stále více lidí a že se nám daří hody držet. Přeci jen je to čest být v kroji. Široko daleko takové bohaté kroje nikdo nemá. Tak doufám, že letos přijede na hody zase o něco víc lidí.