Janúšova usedlost v Žítkové - malá chaloupka, velký příběh. Píše ho Třebíčák Marek Matějek

Janúšova usedlost představuje podle památkářů ojedinělý soubor vzácně dochovaných lidových staveb. Zahrnuje už zrekonstruovaný skromný obytný dům z nepálených cihel, prastarou roubenou stodolu a torzo chléva. Citlivá obnova areálu by měla trvat ještě několik let. Díky přístupu majitelů byla Janúšova chalupa Národním památkovým ústavem nominována v soutěži Patrimonium pro Futuro 2020 v kategorii záchrana památky.

Marku, jak jsi objevil chalupu na Žítkové?
My jsme s rodinou vlastně žádnou chalupu nehledali. Máme moc rádi Bílé Karpaty a zdejší úžasnou podmanivou krajinu. Když jsme sem jezdili na výlety, tak jsme vždy skončili na tomto místě. Vlastně to bylo tak, že chalupa si našla nás. Zřejmě nás potřebovala, abychom jí dali další šanci. Pro mě, jako historika a teologa, je to záležitost, která spojuje minulost a budoucnost. A protože tohle místo má opravdu historii pohnutou, tak si myslím, že naším úkolem je dát mu více světla jak ve faktickém slova smyslu, tak duchovně. Je to zkrátka láska na první pohled.

Z Třebíče do Žítkové to je zhruba 180 km. Jak často na Janúšovu, teď tedy tvoji, usedlost jezdíš?
Snažím se jezdit každou volnou chvíli. Víkendy jsou pracovní, ale mě to ohromně baví. Člověk se spoustu věcí také naučí. Například jsem se zamiloval do tradiční tesařiny. Kolem tohoto místa v Žítkové se potkává spoustu zajímavých lidí - odborníků, řemeslníků, lidé, kteří mají co předávat.  A když se potkají ti, kteří jsou stejně nastavení, tak je to příjemný čas. Vždy je mi smutno, když odjíždím. Naopak když jedu do Žítkové, tak mám pocit, že jedu domů.

Z Třebíčáka se tedy pomalu stává Kopaničář. Jaké to je „bydlet“ v místě, kde není voda a nejbližší soused je za kopcem?
Z počátku je to opravdu civilizační skok. Zapomeňte na mobilní signál, je tu pouze elektrika a voda jen v potoce, zato ale průzračně čistá. Není u nás už mnoho míst, kde uvidíte v potoce raky, krásně vybarveného mloka na kraji lesa, užovku stromovou či plcha. Podmanivá příroda všude kolem vás, všechny odstíny zelené a léčivé ticho předčí všechny výdobytky moderní civilizace.   Začali jsme tím, že jsme opravili kovárnu, která byla přistavěna za chalupou. V posledních letech sloužila jako chlév. Prostor jsme jednoduše uzpůsobili, aby se tam dalo spávat. A máme tam i takové pracovní zázemí. Postupně se budeme stěhovat do chalupy a žít tak, jak se dřív žilo. Hezky postaru.

Jak zvládá historik a teolog manuální práci?
Pro mě je to opravdu škola všech řemesel. Snažím se vždy přiložit ruku k dílu. Ať je to zdění nebo kamenická práce, nebo je to tesařina. Práce se dřevem je něco, co ve mně evokuje vzpomínky na dětství. Dědeček pracoval se dřevem a já rád vzpomínám, jak jsem se motal kolem něho, když pracoval s hoblíkem a na zem padaly voňavé zakroucené hobliny. Osobně vnímám tuto práci na záchraně Janúšovy usedlosti jako návrat ke kořenům a podstatě svého bytí.

Nadchl si pro tuto vášeň i další členy rodiny?
Snažím se postupně (smích). Toto místo opravdu nezapadá do představ moderní civilizace. Člověk si musí zvyknout. Já jsem si zvykl rychle. Naše děti docela také. Když jsme tady, tak tráví čas na loukách, v lese, u potoka a přijdou jen když mají hlad. Generace našich dětí by si měla vyzkoušet žít v lese, zjistit, co je zima a hlad a zažít, že vše nejde hned. Diskomfort člověka dost formuje.

Jak vás přijali místní a sousedi? Nepovažují tě za přistěhovalce, který se jim vetřel do jejich kraje?
Ze začátku z nich byla cítit nedůvěra. Ale rychle jsme ji vzájemně překonali. Se všemi skvěle vycházíme. Byť se říká, že kopaničářská nátura je taková svéhlavá, ostatně to souvisí s tím, že Kopanice se osidlovaly dost pozdě, bylo to až v 18. století. Je to opravdu velmi tvrdý kraj a odráží se to i v mentalitě místních obyvatel.  Postupně pochopili, že to myslíme dobře a s chalupou vážně. Myslím si, že nám i fandí v její opravě.

Moravské Kopanice za několik posledních let stouply na pozornosti především díky knížce Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Ovlivnilo to zdejší místo? A jak ty sám fenomén bohyní vnímáš?
Žítková je daleko více navštěvovaná turisty, to je opravdu hodně vidět. Pro mě to však nehraje žádnou roli.  Já mám rád tohle místo, lidi, krajinu a přírodu.  Mrzí mě, že mnozí turisté redukují svůj pohled na Kopanice a na Žítkovou na jeden fenomén. Jen slepě za něčím běží a nevnímají, co krásy mají okolo sebe. A to je hrozná škoda.

Zpět k Janúšově usedlosti. Z fotek je vidět, že to byla opravdu ruina. Podle čeho a jak jsi se pustil do její opravy?
Měl jsem štěstí. Poznal jsem několik potomků posledních majitelů. Jsem s nimi v kontaktu a získal jsem od nich různé informace o usedlosti. Pomohlo mi také vyprávění sousedů. Rád naslouchám vyprávění pamětníků. Vytváří to pro mě plastický obraz tohoto místa. Jsem historik, takže toto vše je pro mě důležité a umím s tím pracovat. Samozřejmě jsme také hledali v archivech. Zjistili jsme, že v roce 1914 přes Kopanice procházel fotograf a fotil zde. Tyto fotografie jsem našel v archivu Národního muzea. Spolupracuji také velmi intenzivně s Národním památkovým ústavem, s etnografy a architekty, kteří se specializují na lidovou architekturu. Díky tomu se nám daří vytvářet znovu takovou podobu, která odpovídá té původní. Je to práce spousty lidí. Malá chaloupka, ale velký příběh.

Janúšova chalupa je už opravená. Patří k ní ale další objekty. Budeš pokračovat?
Plánů je spousta, nevím, jestli se dají zvládnout za jeden život. Areál sestává z více objektů lidového stavitelství. V torzu je taky chlév, který bychom chtěli obnovit. V sadu stávala sušárna na ovoce, tu bychom chtěli postavit podle původního vzoru. Chtěli bychom zachránit jeden zanikající malý seník, kulturní památku, který umístíme tady nad chlévy. Za potokem stával historický včelín, který snad vrátíme na původní místo. Na podzim bychom chtěli na louce nad areálem památky vztyčit a posvětit velký dřevěný dubový kříž, který jsme s mistry tesaři ručně otesali. Naším snem je vytvořit na tomto místě s bohatou a pohnutou historií malé muzeum v přírodě a místo setkávání a paměti. Přál bych si, aby toto místo znovu ožilo a sloužilo lidem jako zdroj poučení o životě našich předků a zdroj inspirace. Nechci si tu krásu a to vše, co tady po našich předcích zůstalo, nechat jen pro sebe.

Eva Fruhwirtová