Jan Révai: Mám rád, když se dělají věci naplno...

Ahoj Honzo, když jsem se díval, co o tobě ví internet, tak jsem pochopitelně narazil na to, že jsi začínal jako tanečník, ale teď tě diváci znají spíš jako herce. Čím se dnes cítíš být víc ty sám, tanečníkem, nebo hercem?
Odpovím ti jednoduše, teď už se samozřejmě cítím víc jako herec, ale když se nad tím zamyslím a zabřednu do paměti, tak si nepamatuji, že bych jako dítě chtěl být někdy tanečník nebo herec. Vyrůstal jsem na kladenský jízdárně, miloval jsem koně a byl jsem naprosto přesvědčenej o tom, že budu dělat u koní, ale máma (učitelka) mi řekla: No ty přece nebudeš kydat celej život hnůj, tam tě nepustím! Nakonec jsem se vyučil jako automechanik.

To by možná vysvětlovalo tvoji zálibu v motorkách a cestování po exotických místech světa právě na motorkách. Umíš si díky tomu, že jsi vyučený automechanik, poradit s případnými závadami?
Asi ano. Samozřejmě nějaký znalosti jsem tam nabyl a většinu pozbyl, řekl bych 🙂, ale na motorce si například dokážu udělat spoustu věcí sám, tady jsem soběstačnej. Navíc dnes máš i spoustu návodů, ať už na youtube, nebo se zeptám kamarádů.

A co tvůj dětský sen, podařilo se ti ho naplnit?
No ano, můj sen se naplnil. Zhruba před 16 lety jsme si s kamarádem a kolegou Martinem Kubačákem z Novohradských hor do Prahy přivezli koníky Šhagia Araby a dnes obhospodařujeme nějakých 12 hektarů. Děláme si svoje seno a vlastně veškerá manuální práce a práce kolem koní je na nás.

Když se vrátím k herectví, jaká byla tvá cesta od tance k herectví?
Tancování mě vždycky bavilo. Začínal jsem tancováním v soutěžích s latinskoamerickými tanci a pak jsem chtěl být profesionál, a protože profesionál za to bere peníze, takže to je jeho práce, a tudíž dělá to, co ho baví.
Mám rád, když se dělají věci naplno a na jevišti je cítit
ta radost a energie.
Vedle toho jsem začínal v projektech, jako byl Dracula nebo muzikál Vlasy, kde jsme se potkávali s těmi herci. Oni tam nemuseli být o dvě hodiny dřív jako my a rozhýbávat se, převlékat se do tepláků a dřít. Přišli na plac a tu svoji roli tam prostě krásně přednesli, zazpívali. Sklidili obrovský úspěch, potlesk a šli naplnění domů. My tanečníci jsme si často po představení dávali další připomínky a zkoušky, aby to další představení bylo zase lepší. A tehdy jsem si říkal: „Do prkýnka, škoda, to se mi asi nikdy nepoštěstí.“ Ale stalo se. Začali mě oslovovat, jako jestli bych nechtěl vyzkoušet tohle, jestli bych se nenaučil tamto. A protože jsem chytlavej v tom, že co si nezkusím, tak mě pak zamrzí, šel jsem do toho. Stále si říkám, že je pořád co se učit a rozvíjet se.

Vzpomeneš si na moment, kdy sis řekl: Teď jsem opravdu herec?
Tak to bylo v roce 1997, když jsem točil můj první film, kterým nebyli Rebelové, ale byl s hongkongskou koprodukcí a jako jediný z českých herců jsem odjel do Hongkongu a teď jsem měl hrát. Už v Praze jsem si uvědomil, že já tanečník jsem byl obsazený do herecké role. Do formulářů jsem samozřejmě napsal, že jsem herec, protože to zní líp než tanečník.
Najednou jsem stál na tom place a vidím, jak všichni hrají, a byl jsem samozřejmě z toho dost „připo……“ a fakt jsem si říkal: No tak hraj, tak hraj, když jsi napsal, že jsi herec, chceš to přece, tak dělej! Tak jsem prostě instinktivně nějak hrál a poslouchal každou připomínku a veškeré nároky, požadavky jsem zpracovával tak, aby byla spokojenost na obou stranách. No a v tu dobu jsem si asi řekl, tak já asi fakt budu herec.

Hraješ nejenom ve filmu, ale i v divadle. Co je pro tebe lepší, divadlo nebo film?
Ona to je pořád stejná profese hraní, ale každý se hraje úplně jinak. Na divadle máš interakci s publikem. Víš, že za dvě hodiny si odžiješ nějaký příběh, nějakou emoci, mnohdy velice vyčerpávající právě proto, že to je za ty dvě hodiny, ale můžeš jít domů se z toho vyspat. Kdežto když natáčíš, tak jsi týden třeba někde úplně pryč a je to od rána do večera, je to většinou dlouhý, a když je toho textu hodně, tak je to náročný a únavný. Nemůžu říct, co z toho mám radši, protože se to kloubí, prolíná a miluju obojí.
Vždycky strašně záleží na partě lidí, na tom, jaká je tam produkce, s kým hraješ, jaký máš spoluhráče a jak jsi vedenej režií. Platí to u filmu stejně jak na divadle.

Ve spojení s filmem nesmím zapomenout na cestopis, kde jsi jednou z hlavních postav, ale všichni se podílíte na scénáři, režii atd. Co to obnáší?
Ano, my jsme si udělali s Pavlem Liškou a kameramanem Hynkem Bernardem film Vandráci nebo také Vagamundos. Nejdřív jsou přípravy, ty trvají i 4 roky. Snažíme se vymyslet, co by mohlo fungovat, a získat na to prostředky, zařídit převozy motorek, vyřídit všechny papírové záležitosti a pak tam odjet natočit všechno, co chceš a potřebuješ a nejlépe ještě mnohem víc, protože to se nedá přesně naplánovat. Nikdy nevíš, co se ti tam stane, nebo nestane. No a pak, protože máme rádi právě i tu postprodukci, to všechno zpracováváme. Protože jsme opravdu jenom my tři, tak jsme si k tomu pozvali naše kamarády profesionály, ať už to byl režijní dohled Marka Najbrta anebo produkčně Milan Kuchyňka, který nám zařídil support v podobě střihu a zvuku, takže jsme měli skvělou střihačku Petru Maceridu, která nám udělala hrubý střih. Měla tu největší práci nakoukat všechny záběry, ze všech tří kamer a odstranit „zrno od plevele“.

Zažili jste nějaké nebezpečné nebo silně emotivní momenty například při setkání s místními obyvateli?
No ta komunikace s lidmi je na tom vlastně nejlepší, protože nikdy nevíš, co tě čeká. Ale naučili jsme se za ty roky mít trošku instinkt na to, s kým se začít bavit. Tam se nikdy nebavíš s jedním člověkem, protože oni jsou zvídaví. Na Papui nebo i jinde se často stávalo to, že se sešlo celé okolí. Pro ně jsme něco, co nikdy neviděli, jsou zvědaví a chtějí se něco dozvědět.

Na co se mohou fanoušci a milovníci cestopisů aktuálně těšit?
No teď máme za sebou naši druhou vandráckou cestu na Papuu Novou Guineu, ze které vznikl celovečerní film, který už šel v kinech, a na podzim ho odvysílala Prima. Časem bude dostupná na nějaké platformě, jako je např. Netflix. Film se dotýká i tématu černé a bílé magie, kterou jsme tam zažili, a že se nám děly věci! Já o tom zakazuji Pavlovi mluvit, ale on si to nenechá vymluvit a stejně to vždycky někde řekne, ale tam ty věci mezi nebem a zemí skutečně fungují. A pak je seriál, který je víc chronologický a je víc o té cestě. K tomu jako bonus vznikla kniha, která vzešla z našich tří deníků, do kterých si každý z nás psal svoje intimní myšlenky o tom, co jsme každý den prožili. Je tam všechno od odletu po přílet, každý den chronologicky popsaný. Kniha je unikátní a zajímavá také v tom,
že čtenáři nabízí prožitky na jednu událost a situaci hned z pohledu tří lidí.

Kam bys aktuálně pozval obyvatele regionu elektrárny, kdyby tě chtěli vidět jako herce?
Lidi z Dukovan a okolí, přijeďte do Prahy. V Nové Spirále na Výstavišti hrajeme s Vandou Hybnerovou úžasnou romantickou slaďárnu Madisonské mosty a milujeme to. Trošku jsem se zarazil, když přišla ta nabídka, říkám, že už bych byl natolik starší, ale je to skvěle zpracované. Spirála je obrovské kruhové jeviště, kde máš diváky ze všech stran. Tak na to bych určitě čtenáře rád pozval.

Na závěr prozradíme, že jsme si v rámci pauz při natáčení povídali i o Letním autokině, které pod chladicími věžemi Jaderné elektrárny Dukovany provozujeme, a domluvili se, že pokud to vyjde, rádi příští rok uvedeme váš film. Honzo, co ty na to?
Musí se to povést, protože film z cesty po ostrově Papua Nová Guinea bude pod hvězdnou oblohou krásný zážitek, a když k tomu přidáme i besedu s Pavlem a Hynkem, tak věřím, že se diváci mají už teď na co těšit.

PTAL SE l Jiří Bezděk
FOTO l archiv Jana Révaie a Jan Sucharda