(Ne)známé

Fotograf Honza Sakař zachycuje jižní Moravu starou fotografickou metodou

30. 05. 2021

Kastelánka ze zámku nebo kostelní varhanice. Na portrétech rodících se v malebném prostředí moravské Břeclavi a okolí, hodinu jízdy od Jaderné elektrárny Dukovany, fotograf Honza Sakař znázorňuje krajinu a místní obyvatele v jejich rozličných, zdánlivě obyčejných rolích.

Jednotlivé snímky pak letos v říjnu představí fotografická výstava Krajina paměti/Memoryscape, kterou pražský umělec připravuje ve spolupráci s nadačním fondem Moravská krása, zaměřeným na zachování moravské tradice a kultury. Výsledný soubor bude k vidění v Břeclavi-Poštorné jako součást Lednicko-Valtického hudebního festivalu. A ještě jedna zajímavost – všechny fotky vznikají za použití mokrého kolodiového procesu, jehož stáří sahá zhruba do roku 1851 – představte si velký, měchový fotoaparát na třech nohách jako ve starých filmech, a fotografie, které jsou stranově opačně. Ale nebojte, na výstavě nebudete muset otáčet hlavu o 180 stupňů, abyste si obraz prohlédli.

„Ve velkoformátové kameře, kterou k práci používám, světlo prochází skrz objektiv, kde se stranově a výškově převrátí, a hned potom dopadá přímo na citlivou vrstvu. To je základní optický princip, který platí pro všechny fotoaparáty, včetně těch nejmodernějších,” vysvětluje Sakař, známý také jako Fotograf na plech a dvojnásobný vítěz prestižní ankety Czech Press Photo.

Honzo, kdo přišel s nápadem na výstavu Krajina paměti/Memoryscape?
Koncept výstavy vznikl docela organicky. Začátkem letošního února se na mě obrátil nadační fond Moravská krása s tím, že by se jim líbilo, kdybychom společně vymysleli výstavu, která by byla k vidění na podzim. Od začátku bylo jasné, že to nemá být jen recyklace už hotových věcí. Mým úkolem bylo vymyslet, jak celou akci pojmout. Vzhledem k tomu, že mám ve fotce dlouhodobě nejblíž k portrétu a krajině, oživil jsem nápad původně inspirovaný knihou Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější. Jeho podstatou je portrétování krajiny v nás i kolem nás. Už pár let si všímám, jak mi portrétní i krajinářská práce přirozeně splývá - při portrétování jako bych se snažil zachytit záblesk prostoru uvnitř člověka, jeho krajinu vnitřní, za očima. A při focení krajiny vnější zase dělám spíš portrét místa spíš než typickou krajinářskou fotku. Nečekám na nejlepší možný okamžik, na dané místo se nutně pořád dokola nevracím, jde mi především o zachycení aktuální podoby a nálady než o zhmotnění vlastní představy o tom, jak daný výsek prostoru ukázat v doslova co nejlepším světle.

Jak se zrodilo jméno výstavy?
Hledání názvu bylo asi nejsložitější. Nakonec přišel sám od sebe, při návštěvě ve Valticích, v noci těsně předtím, než jsem usnul po dlouhém celodenním focení.

Jaká je hlavní myšlenka výstavy?
Naším cílem je hledat v regionu Podluží a přilehlém okolí jedinečná spojení mezi životním prostorem a lidmi, kteří jej ve fyzickém i kulturním smyslu obývají a podílejí se tak na utváření, kultivaci a uchování jeho paměti. Hezky to řekla naše produkční Majda Šmídová: „Chtěli bychom ukázat, že mít okolo sebe krajinu a prostředí, kde se dobře žije, není samozřejmostí. Je to výsledek práce mnoha lidí a my jsme rádi, že můžeme na fotografiích představit alespoň část z nich.“

V čem se protínají vize vás jako fotografa a nadačního fondu Moravská krása, když za expozicí stojíte společně?
Spolupráce s fondem Moravská krása je skvělá v tom, že holky mají svůj region dokonale zmapovaný. Vědí přesně, kdo je kdo, na koho se obrátit, jak domluvit nejrůznější povolení. Domluva na vybraných tématech a osobnostech je tak velice klidná a přátelská.

Víte tedy s předstihem, koho budete fotit?
Vymezili jsme si tematické okruhy, které se k regionu pojí - tedy folklor, vinařství, historie nebo ornament. K nim jsme pak vybírali jednotlivé zástupce. Byla to docela mravenčí práce, protože jsme se museli dostat mezi místní a získat jejich důvěru. Každé setkání je jiné, ale vždycky se nese v přátelské atmosféře, ať už jsme byli za paní kastelánkou v lednickém zámku, nebo jsme před mší fotili místní varhanici.

To jsme se dotkli portrétovaných. A co lokalita, kde fotky vznikají? Máte předem daný harmonogram míst k focení?
Pohybujeme se primárně v okolí Břeclavi, středobodem všeho je Poštorná. V souboru se určitě objeví Lednicko-Valtický areál, Lanžhot, Pohansko, Pálava, Nové Mlýny a další lokace v přilehlém okolí. Konkrétnější prostorové vymezení nebylo nakonec nutné. Rámec projektu určuje hlavně výběr témat a osobností. Soubor jmen lidí a s nimi spojených míst v krajině proto vzniká od samého začátku, jen ho postupně doplňujeme a zpřesňujeme. Je to úhelný kámen celé akce, od něj se odvíjí všechno další plánování. V krajinářské fázi hraje roli samozřejmě i počasí.

To si dovedu představit. Vy navíc snímky tvoříte velice starou fotografickou technikou, tak zvaným mokrým kolodiovým procesem. Co to je, co je k tomu potřeba a jak takový proces probíhá?
Mokrý kolodiový proces je jedna z nejstarších fotografických technik vůbec, používal se zhruba od padesátých do 70. let 19. století. Fotky vznikají ve formě přímých pozitivů, tedy rovnou, bez mezistupně negativu, podobně jako pozdější polaroidy, na kovových deskách. Každou takovou desku musím těsně před vyfocením připravit a zcitlivit vůči světlu, po vyfocení potom ihned vyvolat. Od přípravy desky do jejího vyvolání nesmí uběhnout víc než 10 minut, jinak deska začne vysychat, ztratí citlivost a je vymalováno. Kromě měchového fotoaparátu proto musím mít proto po ruce i kompletní mobilní fotokomoru.

Fotky tímto způsobem vznikají jako zastara, což známe z filmů - jsou stranově opačně. Proč tomu tak je?
Ve velkoformátové kameře, kterou k práci používám, světlo prochází skrz objektiv, kde se stranově a výškově převrátí, a hned potom dopadá přímo na citlivou vrstvu. To je základní optický princip, který platí pro všechny fotoaparáty včetně těch nejmodernějších. Současné přístroje obraz převrací zpátky digitální cestou, u starších filmových se správná stranová orientace řeší otočením negativu při zvětšování. V mém případě však žádný negativ nevzniká, takže obraz na plechu zůstane vždy zrcadlově obrácený. Na výstavě se ale objeví hlavně tištěné velkoformátové reprodukce, což vrací do hry možnost případné stranové korekce během digitálního postprocesu.

Jak dlouho za použití této techniky trvá vytvořit jednu fotku – od nastavení, přes vyfocení, po následné zpracování?
Čas potřebný na jeden záběr se liší podle podmínek. V ideálním případě je to přibližně 20 minut, v méně ideální situaci klidně i dvakrát nebo třikrát tolik. Někdy je nutné proces opakovat, takže se může stát, že jedna výsledná fotka zabere několik hodin.

Kdy jste začal fotit snímky pro výstavu? Jaký časový úsek celé focení zabere?
Na první seznamovací návštěvě v Břeclavi jsme byli s produkční Majdou na konci února, úvodní týden focení pak proběhl v druhé polovině března a od té doby se na jižní Moravu se svou pojízdnou fotokomorou průběžně vracím. V první fázi zpracováváme především krajinu, od června se potom začneme soustředit na portréty a dofoceno bychom chtěli mít nejpozději do poloviny července.

Kolik snímků je v plánu - jak bude výstava bohatá?
Naše rámcová představa je 30 velkoformátových fotografií. Pokud si o to ale finální soubor řekne, můžeme ho ještě trochu rozšířit.

Vy obyčejně touto technikou fotíte ve svém studiu na Malé Straně. Předpokládám, že focení v terénu je náročnější a jak už jste zmínil, svoji roli hraje počasí. Co všechno vznik snímku ovlivňuje a proč jste si oblíbil zrovna tuto techniku?
Největší rozdíl je v tom, že doma ve studiu mám víceméně pořád stejné pracovní podmínky. Portréty v naprosté většině případů svítím studiovými záblesky, takže mám světlo pod kontrolou. Nemusím řešit ani výkyvy teploty a s nimi spojené změny v chování chemikálií, které k focení používám. Nic z toho při práci v terénu a v mobilní plechové fotokomoře/dodávce neplatí. Navíc musím neustále řešit, kde a jak zaparkovat, abych se s kamerou dostal do dochodné vzdálenosti. Do hry taky vstupuje déšť a vítr, který dokáže s plány na několikavteřinový expoziční čas dost zamávat. Přes to všechno ale výsledné fotky tu vynaloženou energii a časté komplikace dokážou mnohonásobně zúročit tak, jako, alespoň pro mě, žádná jiná fotografická technika.

Co když se fotka nepovede? Ve které fázi už to víte? A pak fotíte znovu nebo se prostě musí snímky povést na první dobrou?
Výhoda je, že výsledek vidím už na místě, hned po vyvolání a ustálení, což je otázka maximálně několika minut od vyfocení. Snažím se samozřejmě vše v maximální možné míře připravit tak, aby se záběr měl šanci povést na první pokus, ale je to nakonec stejně vždycky především hra s náhodou. Když se nezadaří, musím zatnout zuby a dát si to celé znovu, a tak pořád dokola.