Arnošt Zeibert: Potápěl jsem se v jaderné elektrárně a mapoval jsem stav mohelenské hráze

Netušila jsem, že v Třebíči je potápěčský klub s tak dlouhou historií…
Klub Argus Poseidón funguje od 60. let minulého století. Byl známý tím, že pořádal festivaly potápěčských filmů.  Na svém kontě má celkem třináct ročníků. Do Třebíče se sjížděli potápěči z celé republiky i ze zahraničí. Před vstupem do klubu mě velmi upoutal film Svět ticha a Výpravy Xarifa. Tolik mě to nadchlo, že jsem se přihlásil a stal se členem klubu.

Členové klubu jsou profesionální potápěči?
Všichni v pracovní skupině máme zkoušky na profesionální úrovni.  Tuto činnost ale vykonáváme ve svém volném čase.
Kdybych se rozhodla potápět, co proto musím udělat? A jaké předpoklady musí mít člověk, který chce jít pod hladinu? Hraje roli fyzická kondice?
Základním předpokladem samozřejmě je, že umíte plavat. Potápění je nejen o fyzické kondici, ale také o psychické odolnosti. Jako základ se nacvičuje plavání s ploutvemi, se šnorchlem a potápěčskými brýlemi. Dalším krokem přípravy je vzdálenostní plavání pod vodou a vytrvalostní plavání. Pro některé je velký šok, když přejde ze šnorchlu na přístrojové potápění, kde se musí naučit pod vodou dýchat. V Třebíči trénujeme se začátečníky potápění v bazénu na Laguně a na Polance. Potápěčské zkoušky se skládají z praktické části a také z teorie, přirovnal bych je k autoškole.

Při přístrojovém potápění má potápěč na zádech láhev se stlačeným vzduchem. Jak dlouho jedna láhev vydrží a co se s ní děje, když je vyprázdněná?
Spotřeba vzduchu je individuální, nelze tedy říct přesně, jak dlouho vám vydrží vzduch. Záleží na hloubce a na fyzické zátěži, tedy na tom, co pod vodou děláte. Prázdné lahve si opět naplníme. Máme v prostorách naší klubovny jeden z nejmodernějších kompresorů.

Potápění je vaším koníčkem, kterému se věnujete na profesionální úrovni. Tato záliba se přetavila do praktické roviny. Vy a vaši kolegové asistujete při pravidelné údržbě čerpadel v Jaderné elektrárně Dukovany. Vloni jste pomáhali s opravou čerpadla a výměnou uzavírací klapky. Jaké to je potápět se v prostorách jaderné elektrárny?
Pro nás je to stále potápění jako kdekoliv jinde. Do chladicích věží z každého výrobního bloku proudí obřím potrubím voda z řeky Jihlavy. Potrubí je v elektrárně pod vodou a má značné rozměry, některé je v průměru velké přes tři metry. Všechno stárne a potřebuje opravit. My máme na starosti veškeré práce, které jsou pod vodou. Potápíme se až do hloubky dvanácti metrů. Pracujeme jak pro jadernou elektrárnu, tak i pro elektrárnu Dalešice a Mohelno.

Co přesně obnáší vaše práce?
Aby se mohla čerpadla opravit, je zapotřebí vodu vypustit. Nejprve musíme pod vodou očistit dosedací plochy pro hradidla od rzi a nečistot. Po zahrazení se vyčerpá voda a my zkontrolujeme dosednutí hradidel a dotěsníme možné průsaky.  Teprve po nás mohou nastoupit další pracovníci, kteří mají na starost údržbu čerpadel.
Pokud se při opravách v elektrárně potápíte až do hloubky dvanácti metrů, předpokládám, že tam neprosvitne denní světlo. Jak tam tedy vidíte?
Máme samozřejmě svítilny a reflektory. Pokud pracujeme ve dne, tak je tam normálně pod vodou vidět. Ale při některé z činností se zakalí dno a viditelnost je horší. V takovém případě musíme používat místo očí další smysl, a to je hmat.

Zmínil jste, že pracujete i na vodní elektrárně Dalešicích a v Mohelně. Co tady máte na starost?
Na hlavní mohelenské hrázi čistíme odtoky. Obrovské česle se při změně hladin zanášejí a tyto nečistoty zhoršují průtok vody. Česle dvakrát do roka vyjmeme, vyčistíme a pak znovu nasadíme. Před mnoha lety, to bylo hned po stavbě hráze, jsme mapovali její průsaky. Metr po metru jsme zjišťovali, jestli tam nejsou nějaké netěsnící prostory. Při betonování částí hráze se totiž používaly výdřevy, ale ty časem vyhnily a zůstaly po nich díry. Do těchto míst se pak vpouštěla těsnící hmota.  Osobně jsem byl při tomto mapování až v hloubce 35 metrů.

Jak probíhá komunikace mezi potápěčem a těmi, kteří zůstali nad hladinou?
Při zmíněném mapování jsme se domlouvali telefonem. Jinak k tomu domlouvání – měli jsme krkafon podobný tomu, který používali vojáci v tanku. Jenže byl problém s artikulací, museli jsme mluvit velmi pomalu, a také to snímalo dýchání, což ztěžovalo odposlech. Ještě dnes používáme také komunikaci formou signalizací lanem. Ale máme v plánu pořídit nový telefon, je to však o penězích.

Vaše dovednosti práce pod vodou využívají i rybáři. S čím jim pomáháte?
Když potřebují vylovit rybník, což se děje právě na podzim, tak se stane, že jim nejde rybník vypustit. Takže musíme zkontrolovat zařízení, kterým se voda vypouští, a opravit to, co je potřeba. Občas hledáme i utopené loďky, rybářské náčiní i telefony.

Vy i vaši kolegové z klubu jste profesionálové, věnujete se potápění na plný úvazek?
Kdepak. Každý máme své povolání, já jsem dokonce už v důchodu. Potápěním se živí jeden náš kolega z Brna, jeho firma dělá rozsáhlé práce v zahraničí i u nás. To, co my děláme, tak je to práce po odpolednách nebo o víkendech.

Jak často se potápíte?
Vloni jsem byl v Rudém moři, byli jsme celý týden na jachtě, dělali jsme dva až tři sestupy denně. Byla to moje rozlučka s aktivním potápěním. Přeci jen mi je 74 let, takže je čas to přenechat mladým.

Mají mladí zájem o potápění a o práci pro klub?
Máme 56 členů. Činnost klubu je poměrně rozmanitá. Jednak, co jsme se kvalifikovali a získali profesionální zkoušky, tak oficiálně děláme potápěčské práce. To je stěžejní věc, protože nám to umožňuje pořizovat nové moderní vybavení, rekonstruovat klubovnu a pořádat akce pro členy klubu. Také se věnujeme činnosti pro veřejnost. Pořádáme různé akce v bazénu, zájemci si mohou vyzkoušet potápění, chodí za námi i děti. Organizujeme besedy a přednášky pro stacionáře, spolky a školy. Je toho hodně a budoucnost klubu má v rukách mladší generace, já svou práci už odvedl.

Eva Fruhwirtová