Česká loutka zářila do celého světa, říká Pavel Jirásek

Vaše sbírka historických loutek patří k největším v Česku. Kde vlastně začal váš zájem o loutky?
Moje cesta k loutkám vede přes rodinnou historii. Dědeček měl vlastní loutkové divadlo na Podkarpatské Rusi a tohle dědictví se ke mně dostalo. První kusy jsme našli s manželkou Marií někde u popelnic nebo na půdách, kde by jinak skončily v zapomnění. Postupně jsme z toho vytvořili sbírku, která dnes čítá tisíce kusů – od drobných hraček až po celé jevištní komplety.

Ve vašem vyprávění zaznívá, že české loutkářství má ve světě výjimečné postavení. Čím je to dáno?
Významné místo, zvláště v Evropě a v cizích zemích, si české loutkářství vydobylo už během první republiky. Tehdy hrálo loutkové divadlo v každé městě i vesnici, organizovaly je školy, církve, ale hlavně spolky jako Sokol či Orel. Děti chodily do divadla klidně v pátek, sobotu i neděli. Tato obrovská popularita vedla nejen k vzniku uměleckých scén, jako byla scéna Josefa Skupy, ale i k založení mezinárodní loutkářské organizace UNIMA v Paříži. A když přijel Skupa těsně po válce, hrál třeba i pro britskou BBC. Za socialismu se sice říkalo, že nikdo nemohl jezdit, ale Skupa jezdil do mnoha evropských zemí a měl obrovský úspěch.

První republika tedy připravila půdu pro vznik profesionálních souborů?
Ano, přesně tak. Ty děti, které chodily v první republice na loutky, pak vyrostly a založily profesionální divadla. Po druhé světové válce tak vznikla síť profesionálních scén – Praha, Brno, Budějovice, Hradec Králové a další. Zároveň na tuto tradici navázal český loutkový film a animace. Trnka, který byl žákem Skupy, získával ceny po celém světě, včetně Benátek. Výhlas české loutky tehdy zářil do celého světa.

Jak vypadalo kočovné loutkářství v 19. století?
Byla to živnost. Rodina putovala s vozem od obce k obci, v hospodě postavila dřevěné divadlo, kulisy musely být rolovací, aby se daly rychle sbalit. Loutek neměli moc, třeba patnáct, ale díky převlekům dokázali odehrát různé hry. Ačkoliv to bylo divadlo hlavně pro dospělé, děti se vždycky nějak dostaly pod plachtu, aby viděly.
Repertoár byl drsný. Faust prodá duši a je roztrhán čerty – loutku skutečně rozebrali na kusy. Loupežnické kusy, krvavé scény, to všechno tam bylo.

Matěj Kopecký je dodnes symbolem českého loutkářství. V čem je jeho význam?
Kolem něj je trochu mýtus. Kopeckých byla celá rodina, a mnozí byli stejně dobří. Matěj měl ale to štěstí, že jeho syn Václav vydal hry knižně, a tím se stali součástí české literatury. A to ve chvíli, kdy Češi potřebovali českou kulturu a české divadlo. Protože oficiální scény hrály německy, marionetáři museli hrát česky, aby jim lidé rozuměli. A publikum je za to milovalo.

K českému loutkovému divadlu patří neodmyslitelně i Kašpárek. Jak ho vnímáte?
Kašpárek je úplně česká postava. Lenoch, veselý, který provází hrou, komentuje a může si dovolit i politické narážky. To byla vlastně přímá cesta, jak loutkáři přiváželi do městeček nejen zábavu, ale i aktuální informace a názory.

Když dnes stojíte před vitrínami se stovkami loutek – vidíte v nich spíš krásné artefakty, nebo živé svědky historie?
Jednoznačně obojí. Loutka je umělecké dílo – někdo ji musel vymyslet, vyřezat, obléknout a nakonec oživit. A právě v tom je její kouzlo – nese v sobě řemeslnou zručnost, estetiku i kulturní paměť.

Pavel Jirásek a jeho žena Marie dnes sbírají, dokumentují a popularizují české loutkářství prostřednictvím knih (Umění loutky, Česká loutka), dokumentárních cyklů (Česká loutka pro ČT Art) i výstav, např. Kabaret loutka v Horácké galerii. Jejich práce navazuje na dlouhou tradici, která české loutkářství vynesla až na seznam UNESCO.